Foglarovský vesmír klukovských part se v posledních letech rozrůstá o různé aktualizace. Tvůrci a tvůrkyně se více zaměřují na dívčí postavy, obohacují chlapecká dobrodružství o sociální tematiku a zamýšlejí se nad životností tohoto ryze českého komiksového světa.
Rychlé šípy jsem si jako téma do čísla o současném českém komiksu vybral proto, že „klubácké“ komiksy jsou čistě tuzemský žánr a dlouhou tradicí, a proto nad nimi můžeme přemýšlet o regionální identitě v komiksovém médiu. V dnešní globalizované kultuře je ovšem toto téma plné pnutí a rozporů. Komiks má tři velké „národní“ školy, které dodnes rozeznáváme na první pohled už podle stylu kresby nebo dokonce podle formátů, v nichž vycházejí: americký comics, francouzsko-belgickou bande dessinée a japonskou mangu. Existují i další charakteristické národní tradice, jako jsou italské fumetti, indická chitrakatha nebo argentinské historietas, podstatné ale je, že žádná z těchto tradic není světem pro sebe. Osamu Tezuka se učil na animacích Walta Disneyho a Fleischer Studios, americký i francouzský komiks se v tomto století naopak silně inspiruje mangou a ve všemožných národních produkcích existuje linie alternativního indie komiksu, která je silně internacionální.
Čeští tvůrci a tvůrkyně nemají takovou možnost zabydlet se v čistě domácí tradici, jako by měli v Japonsku či ve Francii, na druhou stranu ale nějaká specifická domácí historie tu je a vlastně se není co divit, že se objevují pokusy na ni navázat – i když to znamená vracet se do opuštěných dřevěných kůlen, které jako své klubovny osquatovávali party správňáckých dospívajících kluků už někdy ve třicátých letech.
Kluby se klubou
Klubácký komiks je považován za původní český komiksový formát, jehož historie sahá až k sérii Jaroslava Foglara a Jana Fischera Rychlé šípy, vycházející od roku 1938, ale průběžně se vynořuje tak v letech padesátých (Za tajemstvím hlubin), šedesátých (Strážci), sedmdesátých (Modrá pětka) a na počátku let devadesátých (Čtyřka). Dnes se principu příběhů o klukovských partách blíží (genderově vyváženější) románová a komiksová série Prašina. Zároveň se ale v posledních letech množí snahy navázat přímo na Foglarovu klasiku. Takové tendence jsou v komiksu relativně běžné, ačkoli se dějí různými způsoby. Třeba superhrdinské ikony jako Batman nebo Spider-Man jsou stále relevantní především díky tomu, že jsou průběžně modifikovány a aktualizovány pro nová publika. Francouzský Asterix naproti tomu zůstává ve svém specifickém fiktivním světě a aktualizace se do něj dostávají spíš v detailech. A v Japonsku se k populární sérii o androidovi Tecuwanu Atomovi z padesátých a šedesátých let opakovaně vracejí jak nové minisérie jejího autora Osamua Tezuky, tak revizionistické komiksy mladších tvůrců, jako jsou Naoki Urasawa nebo Tecuro Kasahara.
Rychlé šípy jsou sice nepochybně zásadní součástí české komiksové tradice, ale navazuje se na ně znatelně obtížněji než třeba na Čtyřlístek nebo Káju Saudka. Foglarovská poetika je dnes vnímána jako naivně idealistická a exkluzivně mužská, navíc vychází ze starých představ o volnočasových aktivitách mládeže, jež se dnes hůř aplikují. Ještě větší problém ale je, že tento žánr u nás nemá stabilní publikum. Nedá se příliš očekávat zájem dnešních dospívajících čtenářů či čtenářek a není tu ani dostatečně silná skupina nostalgických fanoušků a fanynek, která by byla zvědavá na nové reinkarnace svých milovaných hrdinů. I proto současné „šípácké“ komiksy někdy vyznívají jako pokusy rozhýbat mrtvolu. Nicméně existuje celé spektrum přístupů, kterými dnešní příběhy reagují na původní látku – najdeme tu aktualizace, revizionismus i vyloženě ironické hříčky.
Rozhýbávání mrtvoly
Nejpietněji se k originálu staví komiksová řada Rychlé šípy, kterou od roku 2022 vydává Albatros. Projekt, který zatím čítá šest sešitů, působí jako upřímná snaha prezentovat Foglarovy hrdiny současné mládeži. Zhruba polovinu každého ze sešitů zabírají přetisky původních Foglarových a Fischerových komiksů z třicátých a čtyřicátých let. Kromě toho se tu v krátkých článcích představují různá Foglarova díla a najdeme tu i časopisecké hry pro děti. Nové původní komiksy, které tu vycházejí, jsou většinou jen krátké poznámky pod čarou k Foglarovým textům, někdy dokonce končí doporučením, že pokud chcete vědět víc, musíte si přečíst některý z „Jestřábových“ románů. K autorům těchto komiksů přitom patří známá jména české komiksové scény. Pavel Čech tu zpracoval jednu scénu z Chaty v Jezerní kotlině, Kateřina Čupová se zaměřuje na nejvýraznější ženské postavy z Rychlých šípů, tedy Podkovu a Haha-Bimbi, a Džian Baban s Richardem Fischerem otiskli příběh ze své vontovské série Rváčov.
Nejrozsáhlejší je Nikkarinova série Plantážníci, která se sice odehrává v současnosti, ale její dospívající hrdinové a hrdinky objeví odkaz Rychlých šípů a rozhodnou se na něj navázat. Plantážníci jsou pozoruhodní právě v tom, že se snaží vytvořit Rychlé šípy nové generace: postavy hrají počítačové hry, čtou Spider-Mana a mají fobie z klíšťat, ale zároveň se pouštějí do „klukovských dobrodružství“ ve městě či volné přírodě, na nichž jsou postavené klasické klubácké komiksy.
Celkově Rychlé šípy od Albatrosu velmi dobře odrážejí problém s Foglarovým odkazem – na jednu stranu se ho snaží udělat atraktivním pro dnešní mladé čtenářstvo, na stranu druhou ho neustále oprašují. Blíž už se k originálu dostal jen Jiří Grus, který nakreslil několik šípáckých komiksů přímo podle nově objevených Foglarových scénářů a námětů (vyšly v antologii Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Marko Čermáka, 2022).
Nekonečné chlapectví
Odvážněji s odkazem nakládají povídky z antologie Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství (2018), která vyšla k osmdesátému výročí původního komiksu. Většina autorů a autorek čtyřiceti krátkých příběhů pojala svůj příspěvek jako hru se zasazováním foglarovských postav do nových kontextů. Rychlé šípy se tu ocitají na Divokém západě, připomínají si fašismus či komunismus, pilotují obří roboty v intergalaktické aréně a podobně. Některé premisy mohou vyznít jako vtip nebo dokonce svatokrádež, ale jsou to právě podobné mashupy a experimenty prováděné metodou pokus–omyl, které udržují při životě Batmana a další letité superhrdiny. Stejně plodné mohou být i spin-offy upírající pozornost na vedlejší postavy a rozšiřujíci univerzum originálu novými směry: Zuzana Čupová tak vytvořila pár dílů imaginárního komiksu Kočičí pracka, Václav Šlajch nakreslil surreálnou sérii o snech psa Bubliny a Jiří Grus obohacuje chlapecké příběhy o sociální rozměr. Zdaleka ne všechny povídky ve sborníku stojí na životaschopných konceptech a některé spadají spíš do kategorie fanfiction. Jako přehlídka reakcí na téma, co s někdejší legendou, jsou však rozhodně přínosné.
Nejlepšími novými počiny oživujícími foglarovský svět jsou ovšem samostatné projekty výrazných autorských osobností. O již zmíněném dvoudílném albu Rváčov se podrobněji psalo v jiných číslech (viz A2 č. 5/2024 a 5/2021). Je to vlastně klasický spin-off, který obrací naši perspektivu a nutí nás původní příběhy přehodnocovat. Pavel Čech v komiksovém albu O Červenáčkovi (2019) zase rozšiřuje Foglarův svět časově. Krátký příběh zachycuje okamžik, kdy se Rychlé šípy definitivně rozpadají, protože do jejich životů vtrhlo dospívání. Jediný Červenáček si najde čas, aby ještě jednou sám roznesl nová čísla časopisu Tam-tam a vypravil se na dobrodružnou výpravu za město. Díky tomu, že pracuje s takto idealistickou látkou, se Čechovi podařilo napsat vynikající nostalgické dílo, které promlouvá i k těm, jimž původní příběhy Šípů nic neříkaly. Nejde tu totiž o nostalgii po foglarovském světě, ale po dětství jako takovém.
Pokud některé komiksy ukazují, že Rychlé šípy mají ještě dnes co říct, pak jsou to paradoxně právě ty, kde samotná pětice hrdinů téměř nevystupuje, ale podmanivá idea klukovských (a v menší míře i holčičích) part vytvářejících si v městských ulicích či v přírodě svůj vlastní svět v nich zůstává živá.
Autor je spolupracovník redakce.