Český stát přišel s odškodněním odpůrců a obětí komunistické diktatury už na začátku devadesátých let. Navzdory tomu spory o jeho dostatečnost trvají ještě dnes, více než třicet let od pádu režimu. Jakou podobu měly po roce 1989 finanční a jiné kompenzace zaměřené na bývalé politické vězně a oběti represí?
Od devadesátých let se čas od času rozvine ve veřejném prostoru debata o tom, jak se stát legislativně, finančně a společensky vyrovnal s porušováním lidských práv před rokem 1989 a jak byla příslušná opatření přijata samotnými oběťmi diktatury. Tato debata může nabrat i poměrně dramatické podoby – jako v případě přes týden trvající hladovky bývalých disidentů Jiřího Gruntoráda a Johna Boka před Úřadem vlády na podzim minulého roku. Příčinou jsou obvykle nízké penze někdejších odpůrců a odpůrkyň diktatury. Média se zpravidla tématu chopí s tím, že stát nedokáže ani po více než třiceti letech dostatečně ocenit ty, kteří bojovali za demokracii a lidská práva bez ohledu na vlastní útrapy, a upozorňují, že zatímco bývalí dozorci, pracovníci Státní bezpečnosti nebo prominenti KSČ jsou v důchodu finančně zajištěni, političtí vězni, disidenti a další perzekvované osoby „třou bídu s nouzí“ a jsou jim přiznány směšné důchody. Jak tedy probíhalo odškodňování obětí diktatury?
Paušální kompenzace
Česká republika po roce 1989 uplatňovala tradiční a v porovnání s jinými postkomunistickými zeměmi poměrně velkorysý přístup ke zmírňování následků bezpráví spáchaného na odpůrcích diktatury. Záhy zavedla program finančního odškodnění a právní rehabilitace obětí a zároveň vrátila znárodněné nemovitosti. Tyto programy byly ve srovnání s jinými zeměmi realizovány v nebývalém rozsahu a týkaly se stovek tisíc lidí. Byly využity i jiné prostředky vyrovnání se s minulostí, například prosazení lustračního zákona a vyšetřování zločinů diktatury komunistické strany. Nadto byly otevřeny archivy a založena instituce zabývající se výzkumem diktatur. Přesto oběti porušování lidských práv, především političtí vězni, v médiích často vyjadřovali nespokojenost s procesem vyrovnání se s minulostí, nesouhlas s výší odškodného či přímo znepokojení nad nebezpečím návratu komunistické ideologie.
Jeden ze způsobů vypořádání se s dědictvím komunismu a odčinění křivd je finanční odškodnění. Důraz na peněžní kompenzace vyvolal v některých zemích kontroverze, přičemž hlavním protiargumentem bylo, že vyplácení peněz snižuje památku zesnulých obětí a mírní morální vinu pachatelů. V Česku podobná diskuse neproběhla. Již v dubnu 1990 byl přijat rehabilitační zákon, který namísto individuálního soudního přístupu zrušil taxativně vyjmenované tresty a navrátil majetek ex lege. Tato forma rehabilitace částečně vycházela ze zkušeností s aplikací rehabilitačního zákona na konci šedesátých let a byla výhodným řešením i pro komunistické politiky. Zákon umožnil rychle rehabilitovat politické vězně, aniž by se jednotlivé případy bezpráví staly věcí veřejnou a jejich původci čelili retribuci. Vyrovnání se s minulostí tak neohrozilo spolupráci Občanského fóra s komunisty během transformačního procesu. Zmíněný zákon přinesl nejen rehabilitaci, ale také náhradu ušlého výdělku a kompenzaci za ublížení na zdraví během vazby nebo výkonu trestu. Revize se dočkaly i penze bývalých politických vězňů, kteří byli postiženi tím, že jim bylo znemožňováno působit v původní profesi a museli vykonávat pomocné práce s nízkým výdělkem.
V následujících letech Česká republika přišla s dalšími formami finančního odškodnění. Stála za tím i aktivita Konfederace politických vězňů (KPV), kterou v roce 1990 založili bývalí političtí vězni s cílem hájit své zájmy, mezi něž patřila rehabilitace, odškodnění a uznání protikomunistického odboje. Šance KPV při prosazování svých zájmů se zvýšily s novou politikou paměti prosazovanou Občanskou demokratickou stranou v rámci boje proti levicové konkurenci. V letech 2001 až 2009 se postupně rozšířil rozsah kompenzací, které nově zahrnuly osoby internované v táborech nucených prací, osoby unesené do SSSR a vysokoškolské studenty, kteří nemohli z politických důvodů dostudovat. V tomto období postupně docházelo také k uplatnění dalších druhů kompenzací. V roce 2001 byla politickým vězňům, kteří byli uvězněni déle než 12 měsíců, přiznána paušální částka ve výši 120 tisíc korun a k tomu tisíc korun za každý další měsíc odnětí svobody. O tři roky později přijala vláda nařízení ke zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, podle kterého politickým vězňům náležel příplatek k důchodu, a v roce 2009 jim byl přiznán nárok na poskytnutí jednorázového příspěvku jako náhrady za mzdu čerpanou při placené dovolené.
Konfederace politických vězňů od devadesátých let usilovala o zákonné uznání protikomunistických aktivit bývalých politických vězňů. Tyto snahy byly korunovány úspěchem v roce 2011, kdy byl schválen zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu, na jehož základě byly osoby, které byly ministerstvem obrany shledány jako aktivní účastníci, odměněny sto tisíci korun a jejich důchod případně zvýšen na průměrnou výši.
Politické téma
Jak je vidět, Česká republika od roku 1989 přijala řadu opatření, jejichž cílem bylo vypořádat se s dědictvím diktatury a pomoci bývalým politickým vězňům. Ačkoliv ve srovnání s jinými zeměmi, například s Německem, česká vláda sáhla ke štědřejšímu finančnímu odškodnění, podle průzkumu politologa Romana Davida z roku 2002 pouze 15,6 procenta respondentů z řad politických vězňů považovalo odškodnění za dostatečné. Toto negativní hodnocení se následně odrazilo v jejich přístupu k vývoji po roce 1989: 72,9 procenta respondentů s ním bylo nespokojeno.
Zatímco političtí vězni z padesátých let ze zřejmých důvodů do politiky paměti v současnosti výrazněji nezasahují, je i po více než třiceti letech od pádu režimu politickým tématem otázka příplatku k nízkým důchodům bývalých disidentů a naopak snížení vysokých důchodů komunistických prominentů. Několik týdnů po zmíněné hladovce tak ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka přišel s návrhem novely, která přiznává průměrný důchod osobám oceněným podle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunistickému režimu, což bylo okamžitě schváleno.
Toto opatření bylo přijato ve stejném období, kdy byly připravovány podklady pro kontroverzní novelu zákona o důchodovém pojištění z roku 2022, na jehož základě došlo ke snížení penzí komunistickým prominentům. Podobný návrh se objevil už v roce 2011, nicméně se tenkrát nesetkal s dostatečnou politickou vůlí a čelil kritice z různých stran. Například výrazná tvář disentu Anna Šabatová uvedla, že považuje za absurdní přijímat takové opatření jedenadvacet let po revoluci, a zároveň upozorňovala, že návrh zcela pomíjí princip zákazu retroaktivity. V kontextu sílící politizace paměti byl nakonec zákon přijat až o dvanáct let později. Podle předkladatelů má „hrát symbolickou roli“ a „představovat morální satisfakci pro velké množství osob, které byly komunistickým režimem perzekvovány“. Je však otázkou, zda tento symbolický akt povede ke kýženému výsledku, političtí vězni a odpůrci komunistické diktatury se konečně budou cítit dostatečně oceněni a dojde k požadovanému smíření.
My a oni
Mnozí političtí vězni, odpůrci komunismu i represemi postižené osoby se po více než třicet let utvrzují ve svém polarizovaném pohledu, hovoří v antagonistickém jazyce a rozdělují společnost na kategorie „my“ a „oni“. Toto pojetí, které má v případě obětí diktatury své opodstatnění a vyvěrá z jejich zkušenosti mnohaletého pronásledování, bylo v minulosti z různých důvodů používáno v rámci politického boje a objevovalo se také v médiích a v řadě popularizačních a odborných publikací, především v letech 2005 až 2011. Stát přitom ve svém vyrovnání se s následky diktatury využil množství způsobů, jak křivdy odčinit. Ale retributivní a nápravná opatření nebyla doplněna takovými, která by vedla k celospolečenskému smíření.
Legislativní opatření z poslední doby bohužel vedou k další polarizaci společnosti. Je proto namístě se zamyslet, zda by stát neměl přistoupit k jiným metodám vyrovnání se s minulostí, které by už tak rozdělenou společnost více nejitřily a v důsledku nepřispívaly k snadnějšímu pronikání populistických a extremistických tendencí, jež se bez společenské polarizace neobejdou.
Autorka je historička.
Článek vznikl na základě projektu Political Polarisation and Communist Past: Czech and German Case, č. 101109026, řešeného na Technické univerzitě Drážďany. Projekt je spolufinancován EU.