Bylo 21. srpna ráno a moje první babička řekla mamince: „Bude válka.“ „To je dobře,“ zaradoval jsem se. Přestřelky v televizi mě velice bavily. Odpoledne kolega z práce přivezl tatínka, chodili spolu po zahradě a vzrušeně diskutovali. Běhal jsem za nimi a nerozuměl jim. Tatínek mu ukazoval včely. Myslím, že svítilo slunce.
Za dva dny jsme jeli navštívit druhou babičku do nedaleké vsi. Všude byly převrácené ukazatele a já se těšil na tanky. Druhá babička neměla rádio ani televizi, a když ji rodiče řekli, kdo k nám přijel, upřímně žasla: „Zase? Přece Hitler už je mrtvej.“ „Střílely na nás tanky,“ hlásil jsem po návratu vesele první babičce.
V dubnu příštího roku mě čekal zápis do první třídy. „Prezident Ludvík Svoboda,“ zvolal jsem při pohledu na zarámovanou fotografii. Učitelé mi pak ukazovali obrázky dalších představitelů a já je poznával a komentoval. „Dubček! Ten je dobrej! Smrkovský! Je hodně dobrej. Černík! Taky dobrej. Husák! Blbec! Hodně velkej blbec,“ opakoval jsem charakteristiky odposlouchané z domácích hovorů. „Chlapečku, ty ale rozumíš politice,“ pohladil mě někdo po hlavě. Historku jsem zapomněl, kdosi ze sboru mi ji revokoval po dlouhých letech ještě před revolucí – po obezřetném rozhlédnutí a šeptem.
Tatínek mi předčítal legionářský dětský román. Vystupovali v něm dva chlapci, Čech Jeník a Rus Ivan. Ivánek Jeníkovi kladl na srdce: „Jeníku, kdyby nás zajali bolševici, raději mě hned zastřel! Nevíš, jací jsou bolševici! Jsou strašní, to ani nejsou lidé.“ Ve škole jsme později četli jeden ze slizkých propagandistických blábolů Jana Hostáně o Leninovi, který prý porazil zlého draka, krutého cara. „A bolševici potom… Děti, kdo byli bolševici?“ Ruka mi vystřelila nahoru. „Jiříčku, ty to budeš vědět.“ „Bolševici byli banditi a lupiči a vrazi. Všude kradli a zabíjeli i děti.“ „Jiříčku, to snad ne! To sis musel s něčím splést.“ „Ne, ne, nespletl, my jsme četli s tatínkem takovou knížku a tam…“ „Stačí, Jiříčku, radši někdo jiný,“ přerušila soudružka moje pregnantní definice.
O nějaký rok později jsem splavený z vybíjené usedl u hřiště na lavičku vedle starší paní z vesnice. „Jiříku, ty jsi takový chytrý chlapec. Čímpak chceš být?“ „Americkým špionem,“ vypálil jsem na ni. „Ano? A co bys jako dělal?“ „No, to bych dával do tajné schránky zprávy, třeba kde jsou v Berouně kasárna. A to by se pak bombardovalo.“ „Jó? To je ale moc hezký, moc hezký…“ („Paní učitelko, to ten hoch nemůže mít ze své hlavy. To musí někde slyšet. To víte, já to nikde vyzvánět nebudu, jsme tu všichni z té naší vísky, ale jestli Jiřík bude takové věci vyprávět na potkání, připravte se na velké problémy.“) Večer po příchodu maminky: „Ty blbče! Cos vykládal tý bábě! Zbláznil ses! Chceš nás dostat do kriminálu?“ „Ale co, vždyť sami říkáte, že jednoho dne budou viset na lucernách…“ „Ale to nemůžeš vykládat předsedkyni místních komunistů!“ Babička pokývala hlavou: „Jen si s nima hraj. Jako za Gottwalda… Kdyby to tehdá našli, tak nás všechny oběsili. Nevíš, co uměli.“ „Co kdyby našli, babi?“ „Ale nic.“ (Tatínek v lese ukryl tři bedny zbraní, které zabavil prchajícím Němcům v pětačtyřicátém.)
Kdyby měli moje příhody zpracovat čeští filmaři, po každé události by k nám vtrhlo dvacetičlenné komando estébáků, odvleklo mě na převýchovu a rodiče do gulagu. Realita byla naštěstí milosrdnější. Jistě ne ke každému. Ke mně nakonec taky ne, ale to už je jiný příběh. Někdy platí emblematické „pravda vítězí“, jindy zase alternativní „lidi jsou svině“. Záleží, na koho narazíte.
Byly občas velice složité ty staré časy, milé děti, velice složité. Příště si budeme povídat zase o něčem jiném.
Autor je literární historik a kritik.