Roubování jako kurátorský princip

Pomalu končí třetí ročník festivalu bienále Ve věci umění. Jak se přehlídka proměnila od prvního ročníku v roce 2020? V čem se letošní ročník liší a co se naopak osvědčilo?

První ročník byl „covidový“ – výstava byla lokálně ukotvená, ze zahraničí skoro nikdo nepřijel a kurátorovali jsme to s Vítem Havránkem. Další ročníky už byly víc „do světa“. Na letošním openingu mi jedna umělkyně řekla, že si připadá jako na nějakém sletu lidí z východní Evropy – přijelo hodně kulturních aktérů a aktérek z Ukrajiny, Běloruska, Polska, Maďarska nebo Balkánu. Bylo to samozřejmě i díky tomu, že letos bienále kurátorují Katalin Erdődi a Aleksei Borisionok, pocházející z Maďarska a Běloruska.

Kromě toho máme více zkušeností, a tak je to celé tak nějak udržitelnější – víme, jak si rozvrhnout práci a co dělat, abychom nevyhořeli. Umíme lépe komunikovat s umělectvem, kurátorstvem i spolupracujícími institucemi. Jsme sebevědomější, ale také víme, kde jsou naše limity. Přesto je každá edice nová výzva, u které se toho spoustu naučíme.

Díla vystavená na letošním bienále zkoumají vztah města a venkova a také smysl lidské práce. Vzešla tato témata přímo od kurátorské dvojice Katalin Erdődi a Aleksei Borisionok?

Ano. Jde o spojení dvou tematických linií, se kterými kurátorstvo přišlo. Na náš open call se Katalin přihlásila s projektem nazvaným „Rural Change is Social Change“ a Aleksei s tématem práce a historie dělnického hnutí. Oba se ale zároveň zajímají o umění jako prostor, ve kterém lze nějak pojmout akty odporu. Katalin třeba zajímá umění podtrhující feministický boj, přičemž jde často o mikrogesta neviditelná na rovině „velkých dějin“. Vlastně jako bienále rádi provozujeme určité „sociální inženýrství“ a dáváme dohromady různé lidi. To mívá své stinné i pozitivní stránky… Katalin s Alekseiem se s tím vyrovnali metodou spolupráce, kterou nazvali „roubování“, a základem výstavy je tak „naroubování“ dvou přístupů na sebe.

Jak se toto „roubování“ projevovalo ve výběru děl? Vystavující jsou různých generací i národností – objevovaly se v jednotlivých dílech a uměleckých přístupech spíše spojitosti, nebo naopak specifika? Dokážu si představit, že zmíněné téma je vždy zabarvené místními dějinami a pamětí…

My jsme vnímali hlavně dva různé typy kurátorského přístupu. Jádrem výstavy jsou nová díla, která vznikala během dvou let přípravy bienále. Katalin vybrala umělectvo, které pracuje na dlouhodobých, participativních projektech, často zahrnujících i osoby z úplně jiných oblastí, než je současné umění, mnohdy právě ze zemědělství. Příkladem může být projekt Alicje Rogalské, která na své videoinstalaci spolupracovala s Výkvětem, českou platformou ekologických květinových farmářek, jež se organizují zdola. Výsledkem je jednak umělecké dílo, které řeší vztah květin a společenské změny, jednak intervence, která zviditelňuje zajímavou ekologickou iniciativu. Ve spolupráci s Výkvětem mimochodem v průběhu celého září probíhají workshopy.

Aleksei je, řekla bych, ve svém kurátorování intelektuálnější, více ho zajímají queer přístupy a je také více zasažen děním v postsovětském bloku, což pak ovlivňuje jeho výběr. Zajímavá je jeho spolupráce s Nikitou Kadanem, ukrajinským umělcem, který žije v Kyjevě a ze kterého se v průběhu naší spolupráce vyklubal kurátor sekce v Lidické galerii.

Jak se část bienále prezentovaná v Lidické galerii vztahuje k výstavě ve Veletržním paláci?

Vztahují se k sobě skrze projekty Nikity Kadana a filmařky Marty Popivody. Oba se věnují lidické tragédii během druhé světové války. Lokaci Lidic jsme zvolili právě kvůli jejich projektům zaměřeným na aktualizaci této události ve světle současných válek. Nikita se věnoval lidické solidární sbírce umění, kterou vystavuje a spravuje Lidická galerie – intervenoval do ní výběrem současných ukrajinských umělců a následně vybral díla z lidické sbírky týkající se válečné zkušenosti a vystavil je ve Veletržním paláci. Sousedí s jeho vlastními díly zpracovávajícími válku na Ukrajině i to, jak proniká do podvědomí lidí, kteří v ní žijí.

Jaký je vztah bienále k veřejnému prostoru Prahy? Je vaším cílem vystupovat z galerií?

V případě tohoto ročníku bych spíše řekla, že se snažíme o opak – udělat z prostoru Velké dvorany veřejný prostor. Vstup je zdarma, architektura výstavy vybízí k tomu, abyste tam třeba jen tak byli, a díky různým mediačním a jiným doprovodným programům se tam ocitají i lidé, kteří by tam jinak nikdy nešli – třeba proto, že by na to ­neměli ­prostředky nebo by je to ani nenapadlo. Dnes jsem tam byla a na výstavě byla skupina rodičů s dětmi. Rodiče si povídali, děti si hrály… Možná tam ani nepřišli za díly, možná ano – ale naše výstava je prostor, kde mohou být. Z toho jsem měla pocit zadostiučinění, to jsme chtěli. Jindy jsme tam zase přišli se skupinou dětí a ony si tam spontánně začaly hrát na schovávanou, běhat mezi díly a schovávat se za nimi. Proč ne? Přivlastnily si ten prostor po svém a cítily se tam dobře. Myslím, že to byl i cíl architektonické koncepce Dominika Langa a Adély Vavříkové.

Ve vlastní podcastové sérii Ke zdrojům! bienále Ve věci umění tematizuje fyzické, inspirační, finanční a lidské zdroje v kultuře. V čerstvě zveřejněném prvním dílu podcastu UMA audioguide, nazvaném Umění údržby, zase jako ředitelka spolku tranzit.cz mluvíte o možnostech horizontálně vedeného kolektivu. Jak se tato témata projevují na organizaci, přípravě a chodu bienále?

Třeba tak, že nikdo nevyhořel. Každý, kdo to někdy zkusil, ví, že dělat festival je masakr a že i se sebelepší přípravou a snahou o udržitelnost je poslední měsíc před akcí náročný. My jsme sice byli unavení, to ano, ale byli jsme v klidu. Jsme prostě pevný tým, jen tak něco nás nerozhodí. Hádáme se a máme konflikty, ale není to toxické. Umíme si říct o pomoc druhých a nikdo není na nic sám.

Jsme feministická instituce, takže se snažíme, aby spolupráce s dalšími lidmi byla pokud možno nikoli extraktivní, ale empatická. Možná je to klišé, ale nejde nám jen o výsledek, nýbrž také o samotný proces. Už v průběhu příprav podstupujeme mediace, abychom pracovní proces lépe nastavili a pečovali také o naše prožívání.

V čem se po více než šesti letech ukazuje česká přehlídka v porovnání s ostatními evropskými bienále jako jedinečná a kam bude dále směřovat?

Jedinečná je v tom, že je schopna udržovat principy, které byly definovány hned na začátku – bienále je zdarma, bezbariérové, přístupné široké veřejnosti a odehrává se ve velkých veřejných institucích, kde chceme ukazovat, že by se jejich provoz dal nastavit i jinak. Chce mít politický názor, ale také být srozumitelné. Nekomunikujeme lehká témata, ale nechceme jen přesvědčovat přesvědčené. Nezajímají nás jen umělečtí profesionálové a profesionálky, i když si jejich ocenění i zpětné vazby vážíme, ale snažíme se vyjít z naší bubliny a oslovovat různé diváctvo.

Co se týče budoucnosti, já osobně chci vybudovat silnou levicovou instituci, sehnat co nejvíc peněz, zaměstnat co nejvíc lidí a dát jim prostor a podporu k tomu, aby se mohli realizovat a zároveň šířili myšlenky emancipace – aby rozvíjeli emancipační potenciál umění.