Smutní lidé mívají stažené hrdlo

/ / /

dřív by ji nikdo nepustil

do těchto míst

ale teď je tu

tak vítej!

 

příliš dlouho žila disociovaně

a nyní o sobě nedokáže vyprávět žádný příběh

 

 

/ / /

odejít dříve z práce

co s tou hodinkou vlastního času

mám to hlásit?

dívám se po tobě v příjemné samotě

 

co s volnou hodinou?

vynést odpadky, namalovat si řasy

otrokyně vlastní role

 

bylo by smutné

nemít pro koho naklizeno

 

 

/ / /

spočítal hodiny skutečného štěstí

co jich v životě bylo

dostal se k cifře

jednoho pracovního dne

 

budeš­-li žít ještě do sta let

jistě se překlopíš i do všech hodin

druhé směny

 

 

/ / /

už v chodbě slyšela

že si odepíná pásek

toto je dobrá čtvrť

těžké hlavy pivoněk, šalvěj v předzahrádce

doma se nepije

ve třetím patře voní česnek

 

zkusila si přibouchnout ruku mezi dveře

nebo ji aspoň strčit do mixéru

velice tiché polykání vzlyků

přebíjí hučení bojleru

 

 

/ / /

šikmý úhel, v jakém se dívá

prozrazuje

že se vůbec dívat nechtěla

 

suché rty

tlusté jak slupky z brambor

jak střepy z půllitru

a rychlý tlukot srdce

 

tam stála textilka

na průmyslovém stroji sešila si svou

novou kůži

naškrobila ji, aby držela tvar

v rozkroku zapnula zip

na padací most látka nevyšla

 

 

/ / /

v mléčné krajině

vyhledaly pouštní králíky

hřály si ruce o jejich kožíšek

krájely opar

počítaly udolané moly ve výlevce

 

co s tebou

povzdechly si

a skláněly se nad mým temenem

all the self­-care didn’t work

 

/ / /

ještě tě držím za ruku

ale cítím, jak se odtahuješ

to odmítnutí je za rohem

 

nevidím přes slzy

a to je tvoje židle?

chtěla bych jíst, pochutnat si

ale smutní lidé mívají zpravidla stažené

hrdlo

sklenice s vodou, teplý čaj

slizká lednice –

kamarádi

za mou melancholií probíhá

nenápadný život věcí

 

 

/ / /

bývalý přetlak nahradily každodenní potřeby

a povinnosti

o jejichž potřebnosti

se dozvídala odmalička

 

mnozí je neviděli

byla jich dobrá polovina

snad ještě víc

 

jistěže jí taky občas někdo pomohl

ale čelit prázdnotě nakonec musela sama

 

vždycky se přece můžeš na něco těšit

aspoň na okamžik

a od těch nepatrných chvil

odvíjet výškrabky chutě do života

radili často moudří lidé

 

 

/ / /

když ho odmítla

vytvořil alespoň její nápodobu

měla hlas jako ona

barvu očí jako ona

postavu a texturu pleti

jen účes jí nechal trochu delší

 

bránila se tomu

aby s ním po světě chodila její kopie

 

naprosto vám rozumím

to ale nejste vy – to je moje snoubenka

ohradil se a dostalo se mu podpory

slovy, která zněla, jako by vycházela

z jejích vlastních úst

 

byla mu věrnou družkou

jak se dočteme na jejím náhrobku

co jiného jí taky zbývalo

 

 

/ / /

provádí odtučňovací cviky

na zátěžovém koberci

kdyby ji nevychovali jako ženu

nezaměnila by nikdy odstřeďování pračky

za zvuky mořských varhan

 

ale hudba

to je přece zbytná věc

k ní se utíkáme

až po splnění závazků z příkazní smlouvy

 

nemůžeme předjímat budoucnost

když tu žádná budoucnost ani nemusí

existovat

 

tak už nebuďte smutní a nemyslete

na kontroly

to je jen dohled laskavých očí

pohled, co nikdy neuhýbá

všetečný jako maminka

 

/ / /

natáhla ruku

a vstoupila potmě do místnosti

v hlavě jí zněla otázka

co nejhoršího by se mi mohlo stát?

 

dlouho si myslela, že je to jen manipulační

nástroj

jinak docela bezbranných rodičů

pak se proti ní v kupé

posadil nesympatický muž a začal –

ne, že by to už nezažila

ale jindy u toho aspoň bzučel hazer

 

 

/ / /

ponořil ses

a byl tam obyčejný obývák

vždy tě následuju

takže i tady

prázdná lékovka, vodní postel

 

být báječný a bohatý

pod tímto sklonem zrcadlo na stropě

odráží vodní hladinu

v tomto úhlu

na všech čtyřech

sledujeme geometrii úspěchu

 

 

/ / /

chvíli se procházet v povznesené náladě

tady se ulice jmenují po básnících?

raději přešla na druhý chodník

 

večerní chlad pomalu vzlínal po kotnících

nahoru

ale z kapoty ještě sálalo technizované teplo

 

něco se změnilo

zkoumá svůj obličej

nemůže přijít na to, v čem spočívají

všechny drobné posuny

tvář stárne vždy nejrychleji

samospoušť zachytí pouze tvar brambory

 

 

/ / /

má jasno

a ona vidí vždycky trochu rozmazaně

kde je mlha

a kde jsou hranice

a co že to měla za představu o světě

 

 

/ / /

na vypáleném žlutém trávníku

tyrkysový polyvinylchlorid

simuluje Vodní svět

 

stačí se nadechnout

a zpod hladiny pozorovat

jak se drátěné oplocení rozpadá

do tvarů zahlédnutých

kdesi v podvědomí

 

 

/ / /

postavil před sebe sklenici

se slanou vodou, pískem, bahnem, mušlemi,

garnáty

 

neřekl z hlubin

neřekl ze dna

 

pod vlhkým chřípím

mihl se náznak nekonečné žízně

 

/ / /

chvíli jsem žil volně

a těšil se z věcí

 

pak jsi přišel

 

věčně se s tebou hádám

ve své hlavě

ležím hodiny ve zmuchlaném povlečení

a kalorických tabulkách

 

během školení o bezpečnosti práce

bookuješ eurovíkend

nikdy se nebojíš

nezhasínáš

odcházíš středem

 

přece tu nebudeme tři hodiny čekat

než se všichni pozabíjejí

 

 

/ / /

nacházím tě v něčem

co se podobá šnečí ulitě

bílé, polstrované, obložené lazuritem

pokud si chceme něco sdělit

musíme zpívat

aby si lidé

co si přikládají lastury k uchu, mohli říct

„slyším moře!“

 

 

/ / /

sedím u psaní

jako jsem dřív seděla u šití

trochu švidrám

mám unavené oči

šátrám nohou do prázdna

neštupuju

vyšívám

 

 

/ / /

zápisek obraný mastnými prsty:

 

představovala si je, jak jedí vepřová žebra

když se tak necitlivě otázala

na jedinou věc, kterou nechtěli slyšet

takový chlad v hlase

ačkoliv bříška ještě hřejí

 

 

/ / /

ten den ji všechno rozechvívalo zevnitř

jako nápěv Amazonky

 

krajina má v srpnu

jakoby přimhouřené oči

dobře, že je ještě červenec

 

 

/ / /

v tomto světle

se siluety komínů a antén

zdají být jako z nějakého skutečného města

 

střechy jako by někdo vystřihl

do gradientu večerní oblohy

 

tak se pojď podívat

vždycky to přece můžeš zrušit

z osobních důvodů