Těžce surreálné dospívání

Lze jen těžko odhadovat, co vše se Charlesi Burnsovi přihodilo během jeho dospívání v sedmdesátých letech v americkém Seat­­tlu, ale při pohledu na jeho komiksovou tvorbu je jasné, že divoké mládí v éře knírů, zvonáčů a podivných účesů je pro něj nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Do středoškolských emocionálních zvratů a iluzí se ponořil už ve svém nejslavnějším komiksu Černá díra (2005, česky 2008) a jeho nejnovější opus Bludiště zkoumá tutéž generaci ve stejném koutě Ameriky – tentokrát ovšem mnohem subtilnější formou, kdy monstra a noční můry zůstávají na pomyslném okraji stránky. Zatímco v předchozí komiksové trilogii Naposled (2016, česky 2017) se Burns pustil do graficky i narativně ambiciózního příběhu plného různých časových rovin, fantazií, motivů i kreslířských stylů, Bludiště působí jako přímočaré vyprávění. Zdání ale klame, protože jak už to v dospívání bývá, to důležité se skrývá pod povrchem a na povrch se dostává postupně a nejistě.

Hluboko v představách

Brian a Jimmy jsou kamarádi, kteří od dětství s partou podobně naladěných nerdů točí krátké amatérské filmy inspirované béčkovými americkými horory a sci­-fi snímky z padesátých let. Zatímco Jimmy jejich koníček bere jen jako praštěnou zábavu a příležitost k pořádání domácích večírků, Brian je temný podivín, který střídá manické výklady o starých filmech s osamělým kreslením storyboardů a svou nezdravou filmařskou posedlostí od sebe kamarády spíše odhání. Jeho svět naruší až zrzavá kráska Laurie, která kývne na nabídku hlavní role v novém snímku. O Brianovu tvorbu se zajímá i přes jeho roztěkané a nevypočitatelné chování a pochopitelně mu okamžitě poplete hlavu. Postupně se začne objevovat i v halucinačních filmových výjevech, které Brian přenáší na stránky svého skicáku, a když se parta vypraví dotočit film během výletu do hor pacifického severozápadu, vše směřuje k nevyhnutelné frustraci a zlomeným srdcím: zatímco Laurie své nejisté sebehledání řeší zkoumáním skutečného světa a vztahů a posléze končí v jiné náruči, Brian se od reality vzdaluje a propadá se stále hlouběji do svých neuskutečnitelných filmařských vizí.

Na nejobecnější úrovni je Bludiště na Burnsovy poměry nečekaně křehkým portrétem dospívání a nešťastné lásky, ale již od začátku se v něm rozvíjejí i další významové roviny. Mladí – a částečně autobiografičtí – podivíni jsou stálicí jeho komiksů, ale v Bludišti na ně Burns střídavě nahlíží z perspektivy Briana a Laurie, díky čemuž se ukazuje, jak je Brianův temný vnitřní svět obtížně sdělitelný a jak jeho podivínství působí na Laurie, pro niž je známost s Brianem jen tíživá podmnožina vztahů v kamarádské partě.

Filmařskou posedlost hlavního hrdiny je přitom možné chápat i jako Burnsovu reflexi nelehkého údělu komiksového kreslíře, třeba když ukazuje, jak je těžké zpracovat první lákavé črty do smysluplného celku. Ostatně u komiksu je ještě více než u filmu podstatné zvolit ten správný „záběr“. Hrstka panelů musí vystihnout celý příběh i autorský koncept – a zároveň pozorujeme, jak moc se může vidění světa u různých postav (ale i umělců) lišit. Zatímco Brian očima i hledáčkem kamery sleduje své strhující fantazie plné mimozemských podivností, osamělých horských scenerií a detailních záběrů krásné Laurie, zbytek party místo sci­-fi hororu prožívá zábavný trek u jezera, plný alkoholu, sexuál­ního hledání a blbnutí s kamerou, která je pro všechny kromě Briana pouze nepodstatnou rekvizitou.

Všechny panely mají zjevnou filmovou kom­­pozici a inspirační zdroje, ale rozhodně nejsou budovány podle stejného mustru – Brianovy vize jsou propracované, ale také odlidštěné, Laurie vše rámuje mnohem osobněji, s důrazem na tváře a emoce, a mimo to příběhem kromě Brianových storyboardů prolínají autentické výjevy z Invaze lupičů těl a dalších sci­-fi snímků.

Intimní příběh o dospívání

Zatímco v Černé díře byly hororové fantazie zcela reálné a v trilogii Naposled realitu alespoň nabourávaly, v Bludišti není čtenář navzdory názvu nikdy na pochybách, co je skutečné a co se odehrává jen v Brianově hlavě. Pokud bychom si z komiksu odmysleli tyto surreálné motivy, zbude nám překvapivě „neburnsovský“ intimní příběh o dospívání, jenž se v některých pasážích podobá komiksové prvotině Bryana Lee O’Malleyho Lost at Sea (Ztracena u moře, 2003) nebo Jednomu obyčejnýmu létu (2014, česky 2020) od Mariko Tamaki.

Skutečnost, že se podivnosti odehrávají jen v protagonistově hlavě, by mohla vést k jednoduchému, moralistnímu výkladu: pokud chceme navázat smysluplné vztahy s jinými lidmi, musíme si dát do pořádku vlastní psychiku; neschopnost srovnat imaginaci s realitou nás totiž vylučuje ze společnosti a brání nám dospět. Burns ovšem tuto zkratku zpochybňuje a nabízí alternativu: Brianovo zakřiknuté obsedantní nerdství je sice smutné a bezvýchodné, ale díky autorově perspektivě mu vidíme do mozku a víme, že obrazy skvělého filmu nejsou jen fixní ideou divného outsidera. Film v jeho imaginaci existuje a je bolestně krásný, i když se nejspíš nikdy neprodere na povrch. Díky skvělému vydavatelskému počinu nakladatelství Trystero se jím teď mohou kochat i čeští čtenáři, a to dokonce v předstihu před Burnsovým domácím publikem. Trilogie zatím vyšla jen ve Francii pod názvem Dédales (2019); do češtiny ji Martin Svoboda přeložil z nevydaného anglického rukopisu, který vyjde pod názvem Final Cut u amerického nakladatelství Pantheon na konci září.

Autor je editor webu Seznam Zprávy.