Víc než jen solitéři?

„Prý v Československu rudý muž taky přišel o svou půdu,“ diví se na jednom z panelů komiksu Dobrodružstvá Ťuťa Ďuňďa indiánský náčelník. Na stejném obrázku se objevuje jánošíkovská sekyrka i Mickey Mouse, o panel dále se srážejí půllitry s hustou pivní pěnou se sklenkou opatřenou logem Coca­-Coly. Porevoluční autoři se do Ameriky vydávali se směsí naivity a ironického odstupu. A tento přístup k žánrovému komiksu jim pak vydržel ještě dlouho. Tvůrci díla, které začalo vycházet v roce 1990 v časopise Zmena, už názvem s komickou přemírou diakritiky chtěli ukázat, že jde o domácí počin. Scenáristé Pišta Semjan s Ivanem Čobeyem a kreslíř Jozef Gertli alias Danglár navázali na tuzemskou tradici, v níž se k různým zavedeným zahraničním formátům přistupovalo s ironií, parodicky či satiricky. A tak ona „dobrodružstvá“ z názvu bylo nutné brát ve velkých uvozovkách. Šlo spíše o nezávazné toulky od panelu k panelu, od nápadu k nápadu. Začínalo třetí období vzmachu tuzemského komiksu, bohužel ještě kratší než dvě předchozí.

Když v dubnu 1989 vyšlo první číslo časopisu Kometa – prvního komiksového časopisu po téměř dvaceti letech –, mohlo se zdát, že komiks trochu předbíhá dobu. Brzy přibyl výbor 3× Kája Saudek, po listopadové revoluci se objevily další časopisy jako Aréna a leckdy vycházely v nákladech vyšších než dvě stě tisíc kusů. Takzvaná generace 89 měla platformy, kde si mohla osvojovat zacházení s komiksovým médiem ve svobodnějších podmínkách.

Westerny bez koní

Porevoluční tvůrci (na tvůrkyně si tuzemská scéna musela ještě dlouho počkat), vyzbrojeni inspirací Kájou Saudkem a občas i zahraničními, hlavně evropskými komiksovými vlivy, zkoumali, jak se kreslí western, sci­-fi, gangsterka a další žánry. Ze Saudka si brali nejen výrazný styl, ale také sarkastický přístup. Zmiňovaná Dobrodružstvá Ťuťa Ďuňďa byla především satirou, ale v podobném duchu se neslo mnoho pokusů o čistší žánrová vyprávění. Nadsázka či ironie je komiksovému médiu vlastní, ale v následujících letech i dekádách se ještě mnohokrát ukáže, že bez srandiček a jistého amatérismu se domácí scenáristé a kreslíři takřka neobejdou.

A tak třeba hrdina westernového komiksu Rocky Racoon vyráží za svou milou Magill pěšky, neboť autor Vladimír Tučapský – jak podotýká v poznámce na okraj – neumí kreslit koně. Parodická gangsterka Sheila Bohumila Fencla postavila do centra vyprávění hrdinku. Bohužel její jedinou schopností bylo dostávat se do situací, kdy přichází o ošacení a svými vnady odzbrojuje muže na straně zákona i zločinu. Děj se sice odehrával ve Spojených státech třicátých let, ale občasné rýpance na konto kapitalismu mířily na soudobé publikum. Šlo však jen o nezávazné legrácky, a byť Fencl na titulní straně ve čtyřech bublinách lákal čtenáře na napětí, dobrodružství, humor a erotiku, suverénně nakreslený a relativně rozsáhlý, pětatřicetistránkový počin nabízel především poslední dvě položky – s typickým dobovým „jemnocitem“, který dovoloval šermovat průpovídkami typu „vlk se nažral a kozy zůstanou celé“.

Autoři vážněji a akčněji laděných příběhů někdy bojovali s kreslířskými limity (chaos detailních panelů se souboji v conanovských komiksech Fera Mráze), jindy je limitoval časopisecký rozsah, který vedl k malým zhuštěným panelům a čtenářskému diskomfortu. A i ti nejtalentovanější kreslíři jako Moebiem ovlivněný Miroslav Schönberg kreslili často drobné nepůvodní hříčky.

Generace nula a ústup žánrů

Vrcholná díla časopisů jako Kometa se ovšem uměla rozmáchnout i k epičtějším tvarům. Dobrodružné sci­-fi Dračí let scenáristy Ladislava Kubice a kreslíře Vladimíra Hanuše si dávalo na čas s budováním atmosféry, letecké souboje se rozprostíraly na několika stránkách, které nepotřebovaly bubliny. Jenže v roce 1993 plodné porevoluční období skončilo, časopisy zanikly. A tuzemský komiks za sebou měl třetí, nejkratší etapu vzmachu a pádu – po meziválečné době vymezené lety 1933 až 1941, kdy vznikl Ferda Mravenec i Rychlé šípy, a po období mezi lety 1965 a 1972, kdy vycházel třeba vlivný komiks Jozefa Scheka o Jožinkovi či zásadní díla Káji Saudka.

Tehdejší nakladatelé neuměli reagovat na prudce se měnící podmínky trhu a na svízele spojené s ekonomickou transformací, vliv mělo i rozdělení Československa. Trvalo další dvě dekády, než se tuzemský i překladový komiks dostal mezi běžný sortiment knihkupectví.

První impuls přišel v roce 1997, kdy vzniklo nakladatelství Crew a spolu s ním stejnojmenný časopis, který tiskl především britské a americké komiksy. Vkus tvůrců i čtenářů formoval především směrem k drsnějším akčním dílům či ostřejšímu humoru. Vedle této profilace na nikoli dětské, ale spíše věčně nedospělé – a převážně mužské – publikum se ale díky Crew objevovala také první kanonická díla jako Sand­man Neila Gaimana. Díla, která komiks představovala jako sebevědomé mé­­dium schopné co do účinku konkurovat beletrii.

Platformou pro domácí, ale i evropské autory se stal brněnský časopis Aargh!. Noví tvůrci jako Jiří Grus, Toy Box, Branko Jelínek, Vojtěch Mašek, Lela Geislerová či Jaromír 99 z takzvané generace nula začali s novým miléniem přicházet s rozmanitějšími autorskými příběhy, stále však šlo především o časopisecké a fanzinové počiny skupiny solitérů. Oproti dřívější generaci spojené s žánrovými díly publikovanými převážně v časopisech pro mládež se začala objevovat dospělejší a osobnější témata. Zato původní žánrová tvorba (především ta pro starší publikum) byla naopak nadlouho upozaděná; dětem a mládeži pak zbyl časopis Čtyřlístek.

Sci­-fi po česku

Jednou z největších bolestí tuzemského komiksu je nedostatek kvalitních scenáristů. A možná více než autorskou „indie“ produkci, kde za dílem leckdy stojí jedinec, to limituje žánrovou tvorbu. Domácí komiksové scénáře často s větším či menším umem adaptují existující povídky či knihy, zatímco původní sci­-fi, natož původní superhrdinské příběhy jsou vzácností. Problém – nejspíš nechtěně, ale přesně – definoval sborník O (ne)mrtvých jen dobře (2005), jenž představil tehdejší nejzvučnější kreslíře skrze adaptaci téže předlohy. Což vedlo k pestré přehlídce kreslířských stylů i k čtenářské úmornosti.

Obtíže s převodem literárních předloh do komiksu si lze názorně ukázat na dvou adaptacích sci­-fi povídky Bílá hůl ráže 7,62 od Ondřeje Neffa. Právě jeho předlohy a scénáře měly na tuzemský žánrový komiks velký vliv, patřily ostatně k ojedinělým tuzemským počinům, které se už v předrevolučním Československu nebály brát žánr sci­-fi vážně i drsně – jinak vznikaly spíše parodie či ne­určitě fantaskní povídky v duchu tvorby Josefa Nesvadby. Zkratkovitá verze Bílé hole od Luboše Hlavsy z druhé poloviny osmdesátých let si zaslouží uznání jakožto příspěvek k žánru depresivních sci­-fi o střetu s mimozemskou civilizací, ale až příliš spoléhá na znalost předlohy. V nultých letech povídku adaptoval Štěpán Kopřiva pro kreslíře Jána Lastomírského. Tato verze pro změnu zachycuje paranoid­ní atmosféru originálu za tu cenu, že většinu panelů netvoří kresby, ale jen záplava bílého textu na černém pozadí. Toto „odvážné“ rozhodnutí sice odráží fakt, že hrdinou je slepec, ale v kombinaci s nepříliš profesionálním letteringem vede především ke značnému čtenářskému nepohodlí.

Komiksový trh se za poslední dekádu a půl výrazně proměnil, ale zatímco původních autorských komiksů vychází poměrně hodně, sci­-fi a ostatní žánry jsou stále spíš ojedinělou záležitostí. Album Nitro těžkne glycerínem (2006) Štěpána Kopřivy a Jiřího Gruse bylo nadlouho jediným akčním knižním sci­-fi pro dospělé. Unikátní bylo nejen díky Grusově realistické malbě, ale i tím, že souběžně vyšlo v Německu, Španělsku, Nizozemsku a ve Spojených státech. Vedle autorských komiksů Lucie Lomové otištěných ve Francii šlo o jeden z prvních zahraničních úspěchů tuzemského komiksu.

Nejspíš nejrozsáhlejší tuzemské sci­-fi kreslil Petr Korunka, a to déle než dekádu. První díl trilogie Radiator & Recyklator vyšel v roce 2010, závěrečný díl pak coby součást souborného vydání v roce 2021. Jednoduše kreslený černobílý postapokalyptický příběh o třech stech padesáti stranách se sice na obálce odvolává k videohře Fallout či filmové sérii Mad Max, ale spíše než o sci­-fi postavenou na budování nějakého ojedinělého a komplexního světa jde o autorské dílo se silným ekologickým podtextem.

Asi nejblíže ke kvalitnímu mainstreamu evropských parametrů mají komiksy kreslíře Michala Suchánka. Ten se ve sborníku Děsivé radosti (2015) opřel o tři povídky Ondřeje Neffa. Čtenáře zavedly do budoucnosti ztvárněné s patřičnou atmosférou, architektura futuristických měst se nenuceně inspirovala snímky jako Blade Runner či Pátý element a koitus mimozemských bytostí už autor zvládl nakreslit bez nadsázky. Kniha následně vyšla anglicky i německy.

V loňském sborníku Afterpunk se Suchánek spojil se scenáristou Jonasem Ledeckým. Ten se kreslířsky podílel i na polovině povídek zasazených do postapokalyptického světa. Občas jde o akčnější a bezútěšnější variace na známé pohádky, jako je Červená karkulka, ale většina námětů je původních. A opět se ukazuje, že tuzemští hrdinové musí i apokalypsu přežít jaksi po česku. Jeden protagonista kráčí ulicemi plnými zombies prostě proto, že dostal chuť na pivo, jiní si vystrojí vánoční stromeček z hromady mimozemských mrtvol. Díky suverénnímu provedení a směsi komiky s melancholií a dotykem něčeho lidského v bezútěšném světě po pádu civilizace však tyto hříčky postavené na úderné pointě vyznívají lépe, než by se mohlo z popisu zdát. Stále však jako by nad tuzemským sci­-fi komiksem viselo prokletí – pořád se nedokáže odhodlat k epičtějším tvarům bez potřeby ironizovat.

V domácím kostýmu

Že by u nás vznikl soběstačný superhrdinský komiks bez parodických úmyslů, se dlouho zdálo podobně nemožné jako v případě epických sci­-fi. Občas někdo vyzbrojil náš nejznámější „tým“, tedy Bobíka, Fifinku a spol., nebezpečnými zbraněmi a ještě nebezpečnějšími výrazy, jako třeba Adolf Lachman v komiksu Saigon Tribute (2003), ale to stále spadalo do kategorie legrácek.

Jeden z prvních porevolučních hrdinů Duryan Hyperman Evy Hauserové a Miroslava Páva se v krátkých dobrodružstvích proháněl stránkami se saudkovskou rozevlátostí. Mnoho následovníků ale neměl. Když Jiří Grus vybavil svého holešovického protagonistu Volemana kšiltovkou, trenýrkami a paličkou na maso, stvořil spíše antihrdinu, který bojoval hlavně s machistickými stereotypy o tom, jak má vypadat a jednat správný chlap. Superschopnostmi nedisponoval a jeho největším „questem“ obvykle bylo zůstat zadobře s přítelkyní Marií.

Vedle podobných autorských výstřelků byl prvním vážným pokusem o tuzemského superhrdinu Dechberoucí zázrak Petra Macka a Petra Kopla z let 2015 a 2016. Přelomový byl už v tom, že vycházel sešitově, s pravidelnou měsíční periodicitou. Esteticky už to bylo horší. Pražská variace na Spider­-Mana se opírala o domácí lokace i slavné postavy z historie – od alchymisty Edwarda Kelleyho přes Golema a Bílou paní po Péráka. Zatímco zahraniční nakladatelství budovala původní rozsáhlá univerza, Češi to vzali zkratkou přes zavedené postavy z tuzemského folklóru. Tuctový náctiletý hrdina v generickém červeném kostýmu a s generickými schopnostmi občas vypustil zapamatovatelnou průpovídku, scénář Petra Macka se snažil míchat do dialogů popkulturní odkazy, ale zápletka i styl vyprávění uvízly v superhrdinském „dávnověku“, kdy bylo potřeba neustále vysvětlovat, rekapitulovat, vést čtenáře za ruku. Těžkopádný a zaměnitelný název, který působí trochu jako špatný překlad z angličtiny, ostatně na toto dílo vrhá podezření, jestli to autoři myslí vážně. Ale už kvůli faktu, že se sešitový komiks dostával ke čtenářům novými distribučními cestami, byl Dechberoucí zázrak průkopnický počin.

Opačným problémem trpí loňská kniha scenáristky Štěpánky Jislové Supro: Hrdinové na dluh. Autorka se pokouší v relativně útlém svazku spojit superhrdinský komiks pro mládež se sarkastickým pohledem na žánr a se společenskou kritikou. Její v jádru sympatický, ambiciózní projekt je tak především důkazem, že napsat dobré žánrové vyprávění s přesahem je náročné a že k tomu, aby mohly vznikat podobné životaschopné projekty, u nás stále chybí zázemí i ze strany nakladatelů.

Kudy dál?

V druhé půli minulé dekády komiksová produkce rostla, největší tuzemské nakladatelství Crew posílalo na trh stovky titulů ročně a také začalo vydávat překladové superhrdinské komiksy z nakladatelství DC s pravidelnou periodicitou, prakticky souběžně s americkými originály, zato však s domácími obálkami. Čeští tvůrci Karel Jerie, Jiří Grus či Michal Suchánek získali možnost nakreslit alternativní obálky k Batmanovi nebo Wonder Woman. Podobně jako když se Crew po dlouholetých snahách podařilo získat si důvěru vybíravých japonských nakladatelů a s ní i práva na vydání některých kanonických manga komiksů, i toto spojení s DC naznačilo, že se stáváme pro zahraničí relevantním trhem.

V roce 2021 vyšel sborník Batman: Svět, který netopýřího mstitele zavedl mimo Gotham, mezi jinými místy i do Prahy půlky osmdesátých let. Povídka Rudá masa Štěpána Kopřivy a Michala Suchánka patřila v jinak průměrné knize k těm lepším. Jsou to sice zatím jen drobné signály, ale naznačují, že tuzemský komiks může držet se zahraničím krok, jakkoli povětšinou stále vzniká po večerech jako časově náročný a nedostatečně ohodnocený koníček.

Dosud jediným Čechem, který se výrazněji prosadil v zahraničí, je scenárista Aleš Kot. Ten však ve Spojených státech dlouhodobě žil. Svými scénáři, kombinujícími různé žánry s podivínsky umanutým autorským přístupem v duchu předních scenáristů Alana Moorea či Granta Morrisona, zaujal Marvel i DC a později tvořil pro menší, ale vlivná nezávislá nakladatelství jako Image Comics. Jeho psychedelická variace na bondovky Zero, vydávaná od roku 2012, vyšla i česky.

Takoví scenáristé, co umějí pracovat v týmu, ale přitom nad svou tvorbou neustále přemýšlejí, u nás chybějí. A je otázka, zda to je nedostatkem talentu, nebo spíše nedostatečným zázemím. Jakkoli je tu řada výrazných tvůrců především autorských komiksů, příprava každého dalšího titulu je pro ně stále spíše napínavý boj než běžná tvůrčí práce. A tak jediným stabilně výdělečným domácím artiklem zůstávají historické komiksy, hnané hyperproduktivitou jejich prominentního tvůrce Zdeňka Ležáka, grantovou podporou i představou, že mládeži a rodičům, kteří tato díla kupují, stačí přežvýkaná učebnice dějepisu s dostatkem obrázků. I tady se ale najdou ambicióznější výjimky jako Štefánik (2021) Gabriely Kyselové a Michala Baláže či trilogie Návrat krále Šumavy (2018–2020) od Ondřeje Kavalíra, Vojtěcha Maška a Karla Osohy.

I přes některé deficity je nicméně zřejmé, že tuzemský komiks už si na pultech knihkupectví našel pevné místo. Nejen jeho hrdinové, ale i tvůrci mají sebevědomí a drzost hledat světlo v temných časech – i kdyby kvůli tomu museli zapálit kužel mimozemských těl. Přejme jim, aby se ve svých pracovnách za kreslicími stoly nemuseli cítit podobně uštvaně a osamoceně, jako kdyby za okny zuřila apokalypsa.