Když se koncem července objevily zprávy, že z ruských věznic zmizeli čtyři političtí vězni – jeden postarší muž a tři ženy, z toho jedna vážně nemocná –, ledaskoho napadlo, že by mohlo jít o výměnu. Nikdo se to ale v těch prvních dnech neodvažoval vyslovit nahlas, dokonce ani Olga Romanovová, novinářka a ředitelka organizace na obranu práv odsouzených a jejich rodin, která velmi dobře ví, jak ruské vězeňství funguje. I ona se v řadě rozhovorů pro ruská nezávislá média bránila přílišnému optimismu a tvrdila, že když se v Rusku po vězni nečekaně slehne zem, obvykle to nic dobrého nevěstí – nejčastěji přídavek k už tak dlouhému trestu. Výměnu ani amnestii sice nevylučovala, ale zdály se z oblasti snů.
„Sněte – všechny vaše sny se velmi brzy vyplní,“ stálo na papírku, který Nina 31. července vytáhla z rozlomené čínské sušenky štěstí. Někdo balíček s nimi snad z legrace, snad ze zoufalství přinesl na oslavu jejích narozenin. „Je to to, na co všichni myslíme?“ vyhrkli sborově hosté, když jim Nina svou věštbu z tenkého proužku přečetla. Druhý den skutečně došlo k výměně šestnácti politických vězňů. A mě obzvlášť potěšilo, že mezi nimi byla i Saša Skočilenková, mladá umělkyně s chatrným zdravím, která nedokázala nečinně přihlížet tomu, jak ruský stát lže, a pravdu o obětech války na Ukrajině se hned v prvních měsících invaze rozhodla šířit. Dělala to zdánlivě bezpečnou cestou: cenovky v obchodě vyměnila za lístky s počty zabitých. O devatenáct měsíců později za těch pár papírků, které orgánům nahlásila nějaká bdělá důchodkyně, dostala sedm let.
„Kouzelná síla sušenek,“ komentovala tu nebývalou výměnu Nina. Byla v tom lehká ironie, ale i smutná pravda. Poté, co Rusko před dvěma a půl lety zaútočilo na Ukrajinu, člověk spíš než na zprávy a komentáře odborníků spoléhá na kávové sedliny a zvířecí vnitřnosti. I já si zase jako v dětství říkám: když příští auto, které projede, bude bílé, uvidím se s Ninou; když ujdu sto metrů po obrubníku, aniž bych šlápla na spáru, stane se to ještě letos; když budu celý den chodit jen po černých dlaždicích, sejdeme se u ní v kuchyni; když…
Právě kvůli nemožnosti rozhodovat o vlastním osudu odjíždějí lidé z Ruska. Čtu si o tom v deníkových zápiscích filosofky, která tam i přesto zůstala: „… nechci nikam hystericky utíkat, emigrovat, prohlašovat se za uprchlici, hledat politický azyl atd. Chci si postát v téhle totální neurčitosti světa. Tak dlouho, jak to vydržím. Tak dlouho, jak budu potřebovat, abych pochopila, kde a v čem je moje místo,“ poznamenala si 15. dubna 2022. A 2. listopadu téhož roku: „Odjet je privilegium.“ Věděla jsem, že ho jako česká občanka mám; i proto jsem si mohla dovolit v Rusku zůstat. Ale když jsem zemi později přece jen opouštěla, totální neurčitost světa jsem si brala s sebou – jako ostatně mnozí, kteří odjíždějí.
Anonymní svědectví moskevské filosofky si čtu na kulturně-společenském webu Colta.ru,
který 24. února 2022 ukončil svou pravidelnou činnost a teď se tam jen občas objevují úvahy o stavu dnešní ruské společnosti a o jejích perspektivách. Vyšlo pod názvem Deník člověka, který ztratil naději a je součástí tematického bloku, jehož smyslem je vytvořit prostor pro dialog mezi těmi, kdo odjeli, a těmi, kdo zůstávají. Okamžikem přechodu státní hranice jako by se mezi nimi rozevřela propast. A roste s každým dnem bez ohledu na to, zda člověk na sociálních sítích sleduje, co dělají jeho přátelé na druhé straně, zda si s nimi vyměňuje krátké zprávy a fotky, zda si s nimi volá. „Mám prostě pocit, že (…) si v té své nové realitě nějak rychle nahrazujete naši realitu realitou vymyšlenou,“ stojí v Dopise člověku X od Ivana Davydova, kterým byl zmíněný blok zahájen. Autor v něm naráží na to, že život v Rusku se neomezuje na děti nastoupené do tvaru písmene Z a jiné demonstrativní projevy loajality vůči režimu, na které se v podání exilových i zahraničních médií často scvrkává. A brání se: „Jsme živí lidé uvnitř mrtvého světa, zombie naopak, a to je bolestivé.“
Myslím na ta slova, na jejich první část, když 2. srpna vpodvečer sleduju první tiskovou konferenci tří vyměněných vězňů, tří opozičních politiků, kteří věděli, že za svou činnost zaplatí svobodou. Sedí teď na pódiu u dlouhého stolu někde v Kolíně nad Rýnem. To, co říkají, jako by stále ještě znělo z Ruska, jenže za chvíli nebude. I je oddělí ona propast. Ilja Jašin to ví, když říká: „Nikdy se nesmířím s rolí emigranta. Mým cílem je návrat do Ruska. Jsem ruský občan, jsem ruský politik, jsem ruský vlastenec. Mým cílem je svobodné a šťastné Rusko.“ Jenže zvenčí se ten mrtvý svět nezmění. I proto mi Nina zevnitř o výměně napsala: „Jsou tam lidé, kterým zachránila život, a jsou tam i ti, kterým ho zničila, sama víš, kdo je kdo.“
Autorka je rusistka.