Zrození autorky z hudby slov

„Jak by se nepamatoval on, který dovedl z pouhých slov vystavět studnu, sýpku, sad, souseda s holí, běžícího zajíce, letící koroptev – náhle po ráně z pušky klesne k zemi,“ říká vypravěč/ka v úvodní kapitole Neznámého člověka (psáno 1943, vydáno 1962 v exilu) o svém otci, kterému v optice každodennosti a zdánlivě banálních detailů přisuzuje takřka orfeovské nadání vynášet pomocí zpěvu a slov minulé věci do přítomnosti. Tyto polohy básnické evokace prostupují celé prozaické dílo Milady Součkové a naopak epické motivy vstupují do jejích básní, takže vzniká jeden složitě členěný, ale obdivuhodně koherentní celek. A hovoří­-li se v souvislosti se Součkovou o klíčové roli osobní i společenské, historické a kulturní paměti, je třeba připomínat tuto druhou stranu mince, tedy řeč, která vzpomínky nejen uchovává, ale také dokáže proměňovat ve skutečnost.

Blízkost k modernismu

Dílo Milady Součkové se do českého prostředí začalo postupně vracet po roce 1989 spolu s texty dalších exilových autorů a jeho dvanáctisvazkové vydání z let 1995 až 2009 obsáhlo většinu jejích beletristických textů. Editoři Zuzana a Jakub Říhovi a Kris­tián Suda, který se podílel také na zmíněném souborném vydání, ovšem stáli před úkolem sestavit podstatný výbor pro jeden, byť obsáhlý svazek České knižnice. Možností se nabízelo více, protože texty Součkové spolu až kaleidoskopicky komunikují a dovolují vynášet do popředí různá témata či žánrové polohy. Výbor Má písmena nakonec zahrnuje autorčinu prozaickou prvotinu První písmena (1934), básnickou skladbu Mluvící pásmo (1939), román Zakladatelé (1940) a pozdní prózu Vlastní životopis Josefíny Rykrové (1993). Každý čtenář Součkové tu může něco postrádat – poezii, texty psané v exilu, některý z románů, povídkové a dramatické texty –, přesto jde o zdařilý výbor pojatý tvůrčím způsobem, který se vyhnul mechanickému přebírání rozvrhu Díla Milady Součkové i jednoduchému pokusu o reprezentativní zastoupení různých poloh.

Autorské texty doplňuje komentář, ediční poznámka, vysvětlivky a rodopis spisovatelky. Komentář Zuzany Říhové přináší výraznou interpretaci celého díla a spolu s rodopisem osvětluje povahu výboru. Rodopis pochopitelně zdůrazňuje význam rodinné historie, která se promítá do převážné většiny literárních textů Součkové, a poskytuje i důležitou pomůcku pro pochopení toho, jak s touto stránkou paměti spisovatelka zachází – zvláště ve Vlastním životopisu Josefíny Rykrové, kde slovo „vlastní“ získává řadu významů. Komentář vedle toho vyzdvihuje blízkost Součkové k modernismu. Říhová připomíná modernistické postupy archivace paměti, jež v této básni představují určitou protiváhu osobní rodové historie. Díky důrazu na modernismus a jeho mezinárodní povahu Součková viditelněji vstupuje do pole evropské literatury, kam přirozeně patří. Jakkoli je její dílo bytostně spjato s českou kulturou, platí to především pro jeho látku, naopak postupy a formy často odkazují jinam. A i v tom „českém“ je Součková pozoruhodně světová, neboť místní kulturu vnímá prizmatem toho, co v ní samotné je evropské či světové, což platí v první řadě o antických a křesťanských základech.

Epizodické vyprávění

Nová edice Součkové mimochodem poukazuje na dluhy, zejména na to, že neexistuje žádná důkladná monografie této autorky. Nemáme k dispozici celkový obraz, který by dával do vztahu různé žánrové polohy, opakující se a rozvíjená témata i zlomy, k nimž v jejím psaní a životě došlo. Výrazný pokus představují práce Karla Miloty, který o Součkové psal od začátku osmdesátých let. Milota ji ovšem vnímal především jako prozaičku – poukázal na její blízkost modernismu a upozornil na experimentální postupy a soustavné hledání nových forem prozaické výpovědi. V tom se do jisté míry opíral o Hlavu umělce (1946), v níž se Součková pohybuje na hranici eseje a (meta)narace a tematizuje některé prvky své poetiky. Jedním z nejcharakterističtějších postupů je záměrné vynechávání klíčových situací a událostí děje, a naopak vyzdvihování epizodických prvků.

Zvláštní variaci podle Miloty představuje Neznámý člověk, kde každá z kapitol vychází z historicky významné události, ale zároveň ji zachycuje z perspektivy okraje a detailu. Rusko­-japonská válka, jak ihned zjistíme, není v první řadě geopolitický konflikt, nýbrž odvozený název zmrzlinového dortu, který figuruje na oslavě dívčích narozenin a až skrze něj se dostáváme zpět ke skutečné válce a otřesným údajům o počtu mrtvých. Nepodstatný detail mnohdy vypovídá více než zavedené literární postupy. Přesto i Neznámý člověk opomíjí důležité události: zcela nechává stranou nástup fašismu, jako by se optimisticky pojatá meziválečná doba uzavírala v atmosféře otcových slov a písní z první kapitoly, v naladění určujícím pro celé dílo Součkové až po Vlastní životopis. Což rozhodně neznamená, že by se Součková odvracela od své současnosti – jen ji nezaměňuje s literaturou. K tomu je vhodné připomenout deník Svědectví, který si psala v roce 1939, i fakt, o kterém se sama takřka nezmiňuje, že během války působila v odboji: je příznačné, že tohle do jejího literárního projektu nepatří.

Fixace v kameni

První dvě knihy Milady Součkové spadají do epochy kultury a zároveň doby mládí a dospívání, kterou Neznámý člověk vymezuje a uzavírá. Většina následujících prací se k ní již vztahuje s nostalgií, jako k minulému a uzavřenému času. První písmena můžeme číst jako abecedu ožívající pod rukama dítěte, které zkouší a učí se, jak s ní nakládat, třebaže v pozadí stojí poučená vypravěčka. Podobně v Amoru a Psyché (1937) se mladá dívka emancipuje od svého vzoru, ale nepřesahuje přitom historický horizont meziválečné kultury, naopak k němu dozrává. Až Mluvící pásmo, jak ukazuje Říhová, s plnou vahou slov konstatuje konec jedné kultury spojené s Evropou. Tato nostalgie po jedné ukončené epoše zaznívá ještě ve dvou kratších básních zařazených do exilové antologie Neviditelný domov (1954), z nichž druhá nese příznačný název Na troskách básnictví.

Říhová upozorňuje na motiv zkamenění, fixace v kameni, který se rozsáhle uplatňuje v modernistické archeologii paměti. Objevuje se na řadě míst, mimo jiné v epilogu Prvních písmen. V přenesené podobě jej ale najdeme u Součkové skoro všude. Svět měšťanské epochy, k němuž se Součková obrací, jako by přímo ztělesňoval princip vyprázdnění živé kultury a její muzeální zakonzervování. To, co bylo živé, se fixuje, vystavuje a mechanicky opakuje. Psaní Součkové je hluboce a paradoxně provázáno s tímto stavem, stále se k němu vrací, ale současně s tím se snaží ukázat živé umění, které z něj může vystoupit, a svým důrazem na experiment a rozrušování petrifikovaných forem se s měšťáckou kulturou také rozchází, anebo ji pozoruhodně dovršuje a překračuje.

Za obrázky z měšťáckého života se náhle otevírá nečekaná hloubka, která stále zůstává v rovině každodenního, v rovině detailů: když v Zakladatelích strýček Oslavanský ztrácí malého synka, tíha smutku je najednou pro člověka neúnosná; v Odkazu nastávající matka navštěvuje projekci fotografií zachycujících kuriozity z cizích zemí, panorama najednou proniká do vyprávění a fotografie mladé ženě asociují celý její svět. V jedenácté kapitole Zakladatelů se objevuje jiná variace na orfeovský motiv: řada motivů zvěcněné hudby ústí ve společné mlčení otce a dcery, jako by se před nimi otevřela hluboká propast. Důmyslná kompozice dvojrománu Odkaz – Zakladatelé nejen těmito odbočkami a epizodičností připomíná Sternova Tristrama Shandyho. Tam se vypravěč zaplétá do řady odboček, které mají vyústit ve vyprávění o jeho narození, k němuž nikdy nedojde. U Součkové se dcera narodí na samém konci prvního románu a ve druhém dílu zůstává většinou na okraji, třebaže názvy obou knih dávají smysl právě z pohledu jejího narození. Ústředním bodem ale není její narození, nýbrž to, jak se z maloměšťácké kultury zrodí umění, které ukáže její tragické hloubky. Jak se ze strnulých obrazů v salonu, pouček z učebnic a konvencí zrodí umělkyně? Jak se předávají slova zaslechnutá v dětství? Součková se k tomuto motivu zázračného zrození ze slov neustále vrací, od Prvních písmen až po Vlastní životopis. A zákonitě se k němu nikdy nedostane. Má písmena toto hledání přibližují ve zdařilé zkratce.

Autor je komparatista a překladatel.