V průzoru dneška

Na sklonku loňského roku vydal Jacques Rupnik výbor z díla pozapomenutého publicisty a teoretika Josefa Guttmanna (1902–1956). Pokusy upozornit na jeho význam se vyskytly už dříve, ať už na stránkách slovenského měsíčníku Kapitál v nadmíru informovaném článku Čestmíra Pelikána, nebo v textech autora této recenze (Kontradikce č. 5/2021; A2 č. 4/2022). Rupnikův zorný úhel je však jiný: těžiště jeho výboru spočívá v Guttman­nových článcích, esejích a politických analýzách psaných v americkém exilu zejména v období počátku studené války.

Komunista a levý opozičník

Předznamenejme, že kniha Josef Guttmann a osudy střední Evropy mezi Hitlerem a Stalinem je nepochybně hodna pozornosti a leckterému čtenáři otevře dosud neznámé obzory. Jakákoli kritika v této recenzi vyslovená není vedena s cílem odradit od četby. Výbor je uveden Rupnikovou studií, v níž je Guttmannův život před rokem 1934 zcela upozaděn. Mladý Guttmann se stal členem KSČ už záhy po jejím vzniku, kdy strana žila ještě otevřenými diskusemi na nejrůznější témata. Velmi brzy se zapojil do debat na stránkách Komunisty, Proletkultu a později i Komunistické revue či Rudého práva. Udiví nás studentova znalost marxistické teorie, českých emancipačních bojů, mezinárodní politiky či ekonomiky. Jeho brilantní intelekt se osvědčuje i v debatách s autory o generaci či dvě generace staršími. Stopy tohoto období však v Rupnikově studii ani v jeho výboru skoro nenajdeme. Nic se nedozvíme ani o Guttmannově publicistice či projevech z dob, kdy byl významným funkcionářem KSČ a později i Kominterny. Nelze popřít, že mnohé Guttmannovy články z doby, kdy se KSČ stávala stále rigidnější, nepřinášejí moc podnětného. Sám Guttmann však ještě v listopadu 1947 hodnotil svou životní etapu významného člena KSČ bez sebezpytování, jako integrální součást života: „Bilanci ať z toho udělá někdo jiný, ale já mám pocit, že marného nebylo nic. A ničeho nelituju,“ napsal tehdy v dopise své dceři Věře, se kterou se v New Yorku v létě 1947 viděl naposledy.

Guttmann byl vyloučen z KSČ na úplném sklonku roku 1933. Jeho tvrdá kritika Kominterny a Komunistické strany Německa (KPD) za zcela neefektivní politiku vůči nastupujícímu nacismu nebyla pro vedení KSČ přijatelná. Guttmann prosazoval taktiku tzv. jednotné fronty zdola. Komunisté se podle něj měli spojit se sociálnědemokratickými dělníky, být otevřeni spolupráci s jejich odbory a dalšími organizacemi. Vedení Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) však považoval za zcela srostlé s režimem výmarské republiky. Zde začíná podle Rupnika etapa Guttmannova života hodná pozornosti. Výbor přináší mimořádně cenné a až na jednu výjimku dosud nepublikované kritiky KPD a Kominterny, případně KSČ. Připomenou nám geniální politické analýzy francouzské filosofky Simone Weilové, psané tehdy z anarchosyndikalistických pozic. Dnešní čtenář si u Guttmanna a Weilové uvědomí povrchnost současných tvrzení, že stalinistická KPD a zcela konformní SPD mohly spolupracovat na odvrácení nástupu nacistů k moci.

Na cestě do emigrace

Rupnik do výboru nezařadil žádné Guttman­novy články z Proletáře (1937) či pozdějších Proletářských novin (1938), periodik, která hlavní linii KSČ oponovala zleva. Guttman­novým nejbližším spolupracovníkem byl po vyloučení z KSČ Záviš Kalandra, známý novinář, souputník československých surrealistů, historik a marxistický myslitel. Letmou představu o tom, jak oba stranou zavržení komunisté v oné době přemýšleli, poskytuje do výboru zařazený text brožury Odhalené tajemství moskevského procesu (1936), kterou sepsali společně. Oba leví opozičníci, marxističtí intelektuálové vystupující proti KSČ, Sovětskému svazu i prvorepublikovému režimu (spojenci stalinského SSSR), se bez milosti a s výjimečnou pronikavostí pustili do kritiky stalinských monstrprocesů s bolševickou starou gardou. Jen stařičký F. X. Šalda či někteří sociální demokraté se v oné době nad děsivostí stalinského soudního divadla pozastavili podobně kriticky.

Kalandra s Guttmannem neuspěli ve vybudování skupiny či strany, která by byla marxistickou protiváhou KSČ. Po Mnichovu Guttmann v říjnu 1938 opouští Československo. Jeho cesta vede (pravděpodobně) přes Polsko do Dánska, brzy nato do Norska, odkud před německou invazí překotně prchá přes hranice do Švédska. Stále je v kontaktu s tzv. trockisty, takřka s jistotou skrze IV. internacionálu, jak dosvědčují jeho příspěvky do trockistických periodik francouzských (La Lutte Ouvrière), německých (Unser Wort) i amerických (The New International) stejně jako kontakty s trockisty v Dánsku (Georg Jungclas) a Norsku (Nils Dahl). Obavy z toho, že další zemí, kterou nacisté obsadí, bude Švédsko, vedou k tomu, že se Guttmann vydává na dobrodružnou plavbu a po zastávce ve venezuelském Caracasu se v dubnu 1941 vylodí v New Yorku, útočišti mnoha německých a rakouských exkomunistů a jiných levicových emigrantů, kterým se podařilo uniknout z nacistické Evropy. Začíná americká etapa jeho života, kdy se poměrně rychle vypracuje na znalce Sovětského svazu a později i dalších států východního bloku. Právě z tohoto amerického období (­1941–1956)
pochází většina článků, esejů a studií obsažených v Rupnikově výboru. Poznamenejme, že pominuty jsou Guttmannovy články pro New Yorské listy, redigované Stanislavem Budínem. Guttmann si všímá především norského odboje proti nacistům; mimořádně cenným a vtipným článkem je pak analýza politického vývoje Emanuela Vajtauera, komunistického novináře, který se stal nacistickým kolaborantem. Ani články v jidiš pro YIVO Bleter nenašly cestu do Rupnikova výboru, krom těch, které vyšly také v anglické verzi.

Americký intelektuál

Guttmann kromě češtiny ovládal i němčinu, francouzštinu, ruštinu a angličtinu. Brzy začal publikovat články a studie v anglickém jazyce. Právě schopnost psát anglicky také o komplikovaných tématech stojí za Guttmannovou rychlou adaptací na americké prostředí. Ostatně už roku 1946 se stává americkým občanem a přijímá jméno Jo­­­seph Gordon. V Rupnikově výboru se nachází již dříve do češtiny přeložená studie Sovětský svaz: nová třídní společnost (1944). Guttmann v ní do konečné podoby do­­vedl svoji analýzu Sovětského svazu jako nové třídní společnosti, s novou vládnoucí třídou v podobě stalinské byrokracie. Všímá si velmi pozorně sovětského útlaku dělnictva a represivního pracovního zákonodárství stalinské éry. Sovětský svaz neklade do opozice vůči kapitalistickým demokraciím, ale kritizuje jej ze stanoviska socialistického a marxistického. Odmítal nejen „totalitarismy“, ale v této době také tzv. demokracie. Samosprávný, demokratický socialismus byl stále jeho cílem.

Výbor obsahuje překlady významného Guttmannova textu o holocaustu (Osud evropského židovstva pohledem norimberských dokumentů) a jednoho z prvních světových esejů přistupujících k holocaustu ze stanoviska komparativního studia genocid. Guttmann jej porovnává s genocidou Arménů, což byla ve čtyřicátých letech průkopnická perspektiva.

Rupnik ve výboru nijak nezaznamenává zlom z roku 1948, kdy Guttmann opouští stanovisko nezávislého marxistického kritika „všeho existujícího“ a přiklání se k akceptaci americké demokracie jako něčeho principiálně lepšího než sovětské impérium. Změna je patrná z dopisu příteli Dwightu Macdonaldovi z léta 1948, který Rupnik patrně nezná. Dřívější marxista a následně anarchopacifista Macdonald si ještě zachovává kritický postoj ke všem tzv. demokraciím i Sovětskému svazu. Guttmann (tehdy už Gordon) má obavu, že se východní Evropa stane místem, kde se rozpoutá stalinský teror. Jeho komentáře z počátků studené války se však navzdory těmto obavám vyznačují jednak velkou znalostí předmětu, tj. Sovětského svazu a jeho satelitů, jednak precizní analýzou příčin sovětské politiky i zlověstného vývoje stalinského Československa. V době, kdy v češtině nebyl napsán jediný článek snažící se o rozbor vnitřních i vnějších příčin válečné politiky zcela jiného ruského státu, si můžeme vzít příklad i z těchto Guttman­nových analýz, byť např. teoretická reflexe antisemitismu za posledních sedmdesát let nebývale pokročila.

Oproti dnešnímu pohledu, kdy se u nás vyzdvihují teroristické skupiny nebo disent, Guttmann stále spatřoval v dělnictvu sílu schopnou podvrátit režimy východního bloku a ustavit sociálně spravedlivou a svobodnou společnost. O prozíravosti tohoto pohledu svědčí jak mnohé české stávky, tak dělnické vzpoury v Berlíně (článek z levicového periodika The New Leader o berlínské vzpouře v roce 1953 Rupnik do výboru nezařadil) a později v Polsku a Maďarsku. Výbor tak nahlíží na bohatý život a rozrůzněné dílo levicového intelektuála úzkým průzorem dneška, kdy boje velmocenských bloků zcela zastínily jakýkoli třídně emancipační pohled na skutečnost.

Autor se zabývá dějinami marxistického myšlení.