Spisovatele a dramatika Františka Xavera Svobodu, jehož realisticko-naturalistické dílo bylo na přelomu 19. a 20. století velmi populární, dnes čte málokdo. Nakladatelství Carcosa ho ve výboru nazvaném Noční host oživuje jako autora strašidelných a tajemných povídek.
Stává se to zřídka: autor, který začal psát před sto padesáti lety a ve své době byl veskrze považován za předního literáta, význačného účastníka tehdy známých kulturních salónů, se v proměnách času dostal do společnosti těch, jejichž jména téměř úplně zapadla a jejichž kdysi často čtené dílo dnes už nikdo ani nerecykluje z antikvárních banánovek. A takový autor je najednou po dlouhých desetiletích znovuobjeven a vydán. Nota bene vydán v úplně jiném kontextu a z jiných pohnutek. Nikoli jako kdysi vcelku hraný dramatik s jistým citem pro psychologii venkovských lidí anebo „skutečný ideový tvůrčí básník rozlohy u nás vzácné a ryzosti, hloubky a poctivosti“ (F. X. Šalda), ale coby autor víceméně povedených žánrových povídek, které ve své době byly spíš přehlíženy anebo opatrně komentovány – slovy literárního referenta a ministerského úředníka J. Vodáka – jako „vyšinuté trochu svou senzačností“. Dramatik, básník a prozaik F. X. Svoboda (1860–1943) se takového návratu dočkal. V nakladatelství Carcosa mu vyšel výbor z kratších próz, nazvaný Noční host.
Mysl paralyzovaná strachem
Pokud nás katalogy neklamou, jedná se o první reedici Svobodových povídek od roku 1968, mezitím byla vydána pouze některá jeho známější dramata. Ediční plán Carcosy i „Temnosti“ v názvu edice si vynutily svérázný vydavatelský podnik: editor Petr Boček do knihy zařadil „temné“ texty a nakladatelská anotace poněkud přemrštěně hovoří o „staročeské venkovské gotice“.
Výbor obsahuje Svobodovy texty psané v průběhu celého jeho tvůrčího života. První z nich jsou datovány k roku 1885, výbor pak uzavírá rozsáhlá povídka Tajemství z let 1933–1935. Jde vlastně o docela dobře zvolenou posloupnost, Tajemství je totiž hned z několika důvodů text, který prokazuje jak Svobodovu autorskou zručnost, osvojenou celoživotním psaním, tak i ztrátu schopnosti odhadnout míru – což je asi nakonec přesně ten důvod, proč časem opadl zájem o jeho prózy. V Tajemství je toho navrstveno tolik, že i při vší dobré vůli věnovat textu alespoň to, co žánrové tvorbě tohoto typu náleží, pozornost upadá a senzační odhalení přestávají fungovat. To ovšem naopak vůbec neplatí pro Svobodovu ranou tvorbu, protože povídky z konce 19. století, šité na míru časopiseckých otisků, jsou vystavěny přesně tak, aby naplnily svůj prostor a aby jejich autor stihl předvést to, co od počátku svého psaní uměl takřka dokonale.
Texty se pohybují na zlomu realistických a mysteriózně laděných žánrů s hutnou vrstvou přírodní lyriky či psychologických kreseb. Tematicky je to psaní různorodé, Svoboda s oblibou popisuje ty okamžiky v lidském životě, kdy se realita stává projekčním plátnem nejrůznějších představ, klamů, kdy je lidská mysl paralyzována strachem a kdy z jejích hlubin vzlínají hrůzyplné představy, často motivované v minulých selháních. Nijak neuhýbá ani před naturalisticky zobrazovaným násilím, jeho postavy nejsou jen uzlíčkem pracujících nervů, ale i agresivními zvířaty, schopnými pro pár jablek rozbít hlavu sotva dorostlému klukovi. Povídky zařazené do knihy tyto rychlé proměny člověka ukazují nejen na rovině individuálního prožitku, ale i v mechanismu rozzuřeného davu.
Ohledávání transgrese
Tvůrčí analytická metoda zkoumající člověka v různých kritických životních situacích byla za téměř sto padesát let po Svobodově sociálním románu dovedena k dokonalosti; o to spíše jeho prózy zaujmou v místech, kde vypravěč masíruje čtenářovu fantazii evokacemi přírody zahalené večerním šerosvitem. Tam, kde lidský život na chvíli utichl a svůj prostor na pár hodin přenechal postavám z minulosti, vojákům, jejichž mrtvoly dosud přežívají v kolektivních představách, a samozřejmě také vrahům a zlodějům. Někde tady si pak i člověk navyklý mírumilovnému prostředí dnešních nočních lesů dokáže nejlépe představit, jaké to asi bylo, cestovat na vozech a nebýt si jist svým bezpečím. A v nejlepších momentech svého psaní Svoboda splétá obojí dohromady: obrazy večerního lesa ostře přecházejí v sérii dramatických obrazů násilí zakončených tirádou na téma „život je jen stálý boj, spor, všude násilí a všude lest“.
Nejcennější na Svobodových povídkách je líčení okamžiků, kdy se na pustém místě setkává vystrašený člověk s něčím, co si v prvních chvílích vůbec nedokáže nijak soudně vyložit. Způsob, jakým tato zvláštní duchovní setkání autor konstruuje, jak je rámuje intenzivním prožitkem okolního světa, nejčastěji lesa, temnoty, téměř terapeutické temnoty, je pozoruhodný už jen proto, že ohledává okamžik transgrese, přechodu, díky němuž postavy unikají v jakémsi obranném reflexu před světem, jenž je „realisticky“ nudný a všední. Kluci mizí do lesa najít místo, kde se někdo oběsil, a pochopitelně tam jsou zastiženi nocí; stařena se obrací „prázdnýma důlkama očníma naproti širé krajině“, roztoužená Kačenka v temném lesíku objímá kámen a najednou ucítí, „že je skála teplá, hebká jako tělo (…), že v ní proudí krev a že hladí místo metlic zježenou srst na ohromném těle Satanově“. Takových míst je ve Svobodových povídkách plno a nečekaný zájem o jejich reedici svědčí o tom, že pro některé čtenáře by si mohly dodnes zachovat něco ze svého inspirativního potenciálu.
Přes to všechno patří výše citované hodnocení F. X. Šaldy minulosti. Svoboda zůstává literárním rutinérem, který sice rozvinul některé nové postupy realismu a společenské kritiky, prohloubil psychologickou kresbu ženských postav, obojí ale utopil v grafomanské potřebě a v neudržitelném, pustém literárním provozu, vyžadujícím neustálé knižní přírůstky. Těch pár pozoruhodných próz sice zapůsobí svou zvláštní ponurou atmosférou, ale svého autora už z hlubin věčného zapomnění nezachrání.
Autor je antikvář a nakladatel.
F. X. Svoboda: Noční host. Carcosa, Kroměříž 2023, 288 stran.