Doba, ve které jsem vyrůstala, problematiku feminismu v jeho společenském smyslu neřešila. Že máme rovná práva, se učilo v občanské nauce, že nemáme rovné šance ani povinnosti, byla každodenní realita. V radostné atmosféře šedesátých let 20. století se to probíralo spíš jen na úrovni kultury, politika měla jiné starosti a zájmy. Vystoupilo několik mimořádných osobností: Věra Chytilová a Ester Krumbachová, Jindřiška Smetanová (která ovšem psala útěšné povídky a fejetony), Eva Kantůrková. Všechny byly na delší či kratší dobu následnou normalizací umlčeny.
Problematika rovnoprávnosti byla populárně formulována knihami psychiatra a manželského poradce Miroslava Plzáka. Jeho vtipně napsané návody obsahovaly mnoho užitečného (nechme teď stranou jeho temnou stránku, totiž spolupráci s StB). Manželství odromantizovávaly a připomínaly jeho racionální základ v zachování rodu a majetku (rétoriku o rodině jako základní instituci socialistického zřízení nepoužíval). MUDr. Plzák, zakladatel …
