Novou vládu Donalda Tuska čeká řada úkolů, jejichž provedení nebude vůbec jednoduché. Nejde jen o kohabitaci s prezidentem Andrzejem Dudou, ale také o to, že v zemi existují v podstatě dva právní pořádky a část prokurátorů vládě vypovídá poslušnost.
Když polský premiér Donald Tusk v poslední den minulého roku pronesl krátké poselství k národu, zopakoval to, co mnohokrát zdůrazňoval před loňskými parlamentními volbami i po nich: nutnost nalézt cestu k smíření rozdělené společnosti. Dramatické události posledního čtvrtletí ovšem ukazují, že jde o úkol, k jehož splnění možná nebude stačit ani celé volební období. Co můžeme od nové vlády očekávat a na jaké překážky patrně narazí?
Pohled do Sejmu
Po podzimních volbách a po neúspěšném pokusu Mateusze Morawieckého o získání parlamentní důvěry pro svůj v pořadí již třetí kabinet se moci ujala koaliční vláda Donalda Tuska (premiérem byl už v letech 2007 až 2014), která sebe samu označuje podle data konání loňských voleb za „Koalici 15. října“. Vládu lze označit za proevropskou, hodnotově liberální a středolevou. Tvoří ji vedle nejsilnější Občanské platformy (a představitelů dvou menších uskupení, která kandidovala spolu s Platformou) Hnutí Polsko 2050, jehož předseda Szymon Hołownia si jako nový maršálek Sejmu počíná překvapivě profesionálně, Polská lidová strana (PSL) a Nová levice, přičemž představitelé obou těchto stran obsadili posty místopředsedů vlády. Vznik Tuskovy vlády mimo to podpořilo i radikálně levicové hnutí Razem (Společně). To do ní sice odmítlo vstoupit, ale pro řadu jejích zákonů je připraveno hlasovat.
Pokud jde o opozici, vedle ultrapravicové Konfederace, které se do Sejmu podařilo dostat už v minulých parlamentních volbách, ale nyní poprvé získala post vicemaršálka, je nejsilnější opoziční stranou a zároveň nominálním vítězem voleb strana Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského, která má zároveň největší poslanecký klub. A právě vyrovnávání se s érou Kaczyńského bude patrně těžší, než se před volbami předpokládalo. Jedním z Kaczyńského trumfů je skutečnost, že PiS má ve svých rukou až do léta 2025 úřad prezidenta. Andrzej Duda přitom není většinou pozorovatelů považován za pohotového ani příliš prozíravého politika, který by byl schopen strategického uvažování. Polsko v minulých dekádách zažilo kohabitaci několikrát, ale už první dva měsíce od Tuskova nástupu ukazují, že právě tato bude hodně nesnadná.
Mezi Varšavou a Kyjevem
Začněme nejprve tím, co vládu a opozici (i s prezidentem) spojuje. Ohrožení evropské a specificky polské bezpečnosti, kterou představuje dnešní Rusko, jsou si vědomi oba tábory. Vládě se podařilo přesvědčit polské autodopravce, aby přerušili blokádu ukrajinských kamionů, i když slíbila důkladnou diskusi s ukrajinskou stranou o oprávněných důvodech, které k ní vedly. Kyjev už navštívil polský ministr obrany Radosław Sikorski, který tuto funkci zastával také za prvních Tuskových vlád, a slíbil přitom, že bude plédovat za dodávky raket dlouhého doletu. Lednová premiérská návštěva v Kyjevě sice nepřinesla průlom, ale vzešla z ní slibná idea příležitostných společných zasedání vlád. Vicepremiér a ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz (PSL), o kterém se mluví jako o možném moderátorovi vztahů mezi vládou a prezidentským palácem, prokázal schopnost rychlé a bezproblémové komunikace jak s Dudou, tak s generalitou, a to zvláště v kritických hodinách po několikaminutovém přeletu ruské rakety nad východním Polskem. Rada obrany státu by paradoxně mohla fungovat lépe než za vlády PiS, kdy se tehdejší faktický polský vládce Kaczyński několik let prezidentskému paláci vyhýbal obloukem.
Prezident také podepsal zákon, kterým se umělé oplodnění znovu stává výkonem hrazeným zdravotními pojišťovnami, což předchozí vláda zrušila. Netřeba dodávat, že tím u konzervativních katolíků vzbudil projevy nevole.
Dva právní pořádky
Následují už jen střety a konflikty. Tusk má skvělé vztahy s řadou evropských státníků a především s představiteli Evropské unie, a ačkoli si zatím dává velmi záležet, aby nepůsobil jako její „loutka“, čehož by samozřejmě využili jeho protivníci, jeho představa návratu do hlavního proudu, který by mimo jiné přinesl odblokování peněz, jež Unie Polsku zadržuje kvůli zpackané soudní reformě předchozího kabinetu, je reálná.
Největším problémem návratu Polska mezi standardní evropské demokracie je však faktická paralelní existence dvou právních řádů, z nichž jeden je založen na právním stavu před rokem 2015 (tedy na rozhodnutích ústavního soudu z doby, než si jej zprivatizovala pravice, a na nálezech evropských soudů) a druhý na chaosu, který do polského soudnictví a prokuratury vnesla vláda PiS. Ministr spravedlnosti a generální prokurátor v jedné osobě (toto spojení je dědictvím minulé vlády, které chce ta současná zrušit) Adam Bodnar, nestraník a bývalý polský ombudsman, bude mít velmi těžkou práci, což se ukazuje už nyní, když mu část prokurátorů vypovídá poslušnost.
Pozornost veřejnosti upoutalo pravomocné odsouzení dvou bývalých ministrů k nepodmíněnému trestu. Prezident je sice amnestoval už po prvoinstančním rozsudku v roce 2015, ale odvolací soud se přiklonil k názoru, že takový úkon polská ústava prezidentovi neumožňuje, a tak musela hlavu státu ustoupit a amnestovat je znovu, tentokrát platně. Nedořešena přitom zůstává otázka, zda byl zachován jejich poslanecký mandát. Jedna komora Nejvyššího soudu tvrdí, že nikoli, druhá (která je z pohledu Evropského soudu nelegitimní) prohlašuje opak.
Na těžké právní problémy naráží i „depisizace“ veřejnoprávních médií. Nové vedení ministerstva kultury sáhlo k přerušení vysílání a vybudování nových redakcí na zelené louce, rejstříkové soudy ovšem odmítly zapsat jejich nové statutární zástupce.
Novou vládu čekají v nejbližších měsících a letech tři úkoly: zvrátit účinky privatizace státu bývalou vládou populistické pravice, vyhrát regionální volby, volby do Evropského parlamentu a v příštím roce i volby prezidentské, a konečně přijít s inovativními a modernizačními návrhy, k jejichž přijetí má Polsko předpoklady možná větší než Česká republika, jen o tom mnoho Poláků neví.
Autor je historik.