Postavy mnoha izraelských románů z posledních desetiletí přiznávají své sklony k otupělosti vůči neustálému násilí. Unavují je „nekonečné řeči o tom všivém konfliktu, který beztak nikdy neskončí“. A je zcela jedno, zda jde o Izraelce, nebo Palestince.
Philip Roth kdysi v jednom rozhovoru naznačil, že skutečná mistrovská literární díla vznikají jen v demokratických režimech, protože nesvoboda spisovatele mrzačí a nutí je soustředit se na represi místo toho, aby se věnovali univerzálním otázkám lidské existence. Ivan Klíma mu tehdy v otevřeném dopise připomněl, že svobodný duch může tvořit i v nesvobodných poměrech. Nepřipomínám tuto dávnou polemiku proto, abych tvrdil, že země, jež bývá do omrzení označována jako „jediná demokracie na Blízkém východě“, je ve skutečnosti diktatura, v níž vládne cenzura nepohodlných autorů. Spíše má sloužit k zamyšlení nad tím, jakým způsobem se dlouhodobý politický konflikt propisuje do literatury dané země. Zkusme tedy nahlédnout do izraelské beletrie, respektive toho jejího zlomku, který je především díky neúnavné práci českých překladatelek z hebrejštiny přístupný i českým čtenářům.
Otrlost a normalita
Pokud bychom u spisovatelů a spisovatelek tzv. nové vlny …
