Večer po Science slamu jsem chtěla zajít na drink do svého oblíbeného podniku. Město bylo samá uzavírka a já se najednou ocitla na úplně jiném rohu. Nevadí, dám si pivo v Gorki Parku. Anebo nedám – na jeho místě nacházím 100 Gramm Bar. Vyleštěné sklo, whisky a černá barva nahradily poněkud „ostalgický“ bar, kde si bylo možné dopřát třeba nachlazenou żubrówku. No nic, vezmu to parkem, snad mě nikdo nepraští po hlavě, říkám si, a záhy se podivím, že chodníčky jsou vydlážděné a mezi stromy svítí neony restaurace a fungl nových veřejných toalet. Začínám si myslet, že suchej únor není zas tak špatný nápad, až nakonec zakopnu o kuřácký bar, kam se mi ale úplně nechce – zimní bunda by smrděla ještě týdny –, a tak radši zapadnu do vedlejší vinárny. Nic z toho by asi nebyl příběh hodný vyprávění, kdyby se neodehrával v Berlíně a poměrně přesně neukazoval, co všechno se tady mění. Nemá cenu porovnávat Berlín a Prahu na škále lepší–horší, jsou zkrátka jiné, ale zároveň jsou si dostatečně blízko na to, aby vzájemné poměřování dávalo smysl. Kdysi mě zaráželo, že měsíční nájem berlínského pětipokojáku může vyjít v přepočtu na padesát tisíc – teď už jen čekám, jestli se k tomu na Vinohradech dopracujeme letos, nebo příští rok. Punkové hospody dnes v Berlíně hledám jinde než dřív: tam, kde sedávali vousatí strejcové, jsou nyní veganská bistra. A ze čtvrtí, kam se v minulosti mladým holkám nedoporučovalo chodit, se staly docela příjemné, prorodinné oblasti… Co se děje v Berlíně, to se zpravidla časem dostane i do Prahy. Jen velmi nerada bych ale u nás zažila to, co německé hlavní město řeší právě teď: extremisty deroucí se k moci. Už se tu o nich nebojí mluvit jako o náccích. Co dělat, aby k tomu nedošlo? Inspiraci jsem našla poblíž tramvajové zastávky – na plakátě, pod nímž spal bezdomovec: „Zvyk je to nejhorší, co se nám může stát.“