Jakým způsobem umožňuje literatura promlouvat bezvýznamným lidem stojícím stranou dějin, kteří ve skutečném světě mluvit nemohou? Michel Foucault takovéto „zlopověstné“ hlasy vytáhl z hloubi archivů, ale dostatek příkladů bychom našli i u pozapomenutých jmen české literatury.
„Ve skutečnosti se v dějinách zapisuje jenom to známé, to viděné, to slyšené, jenom události, které kronikář považuje za důležité, jenom ty lži, jež pomáhají jeho pánům udržet si moc (…) Co si ti dějepisci myslí o nás, kteří jsme jenom přechodnou fází? O nás tažných ptácích, kteří jsou příliš zanedbatelní, než aby se vědecky zařazovali, příliš mlčenliví, než aby je zaslechl sebecitlivější nahrávací přístroj, o nás, kteří máme rysy příliš nevýrazné i pro ta nejnevýraznější slova?“ ptá se hrdina velkého románu Neviditelný (1952, česky 1981) afroamerického spisovatele Ralpha Ellisona poté, co policisté za prapodivných okolností zabijí jednoho jeho někdejšího přítele. Jsou to otázky, jejichž naléhavost ve dvacátém století zdůraznil nejeden filosof, Walterem Benjaminem počínaje a Michelem Foucaultem konče. Kdo má v dějinách právo mluvit? A jaký status, či spíše ne-status, mají tisíce hlasů, které se ocitají jaksi pod hladinou velkých dějin a které jsou bezejmenné …
