Písničkář Jiří Smrž shrnul své písňové texty i vyprávění o životě do obsáhlého svazku Dosud. Kniha ho představuje mimo jiné coby básníka, který je doma v krajině viděné „jako znamení, znak a metafora“ a také v niterné samotě, jež se mu jeví „jako prostor, nikoli osamělost“.
„Mé písně mapují mou vlastní cestu k mému ideálu, ať už je jakýkoli,“ formuluje Jiří Smrž své písničkářské krédo. Z něj plynou i jeho zásadové postoje, díky nimž se nenechal semlít zábavním průmyslem a zůstal jedinečnou a nepřehlédnutelnou postavou české folkové scény. Debutoval nahrávkou Dědičná krev (2001) a od té doby vydal další čtyři alba, přičemž dvakrát získal cenu Anděl za desku roku. O jeho nezávislosti přitom svědčí i skutečnost, že s výjimkou krátké epizody dramaturga v píseckém rozhlase zůstal věrný fyzické práci, v posledních letech v šumavské přírodní rezervaci.
Černé já v hlubině
Souborné vydání autorových textů Dosud ukazuje, že Smrž je mistrem výrazných obrazů, ale také gnómičnosti, paradoxů a antinomií. Prostřednictvím umně rozehrávaných jazykových her vypovídá o moci jazyka, v jehož zajetí se často nalézáme. Jeho výraz charakterizuje jemnost, hloubka, ale i pronikavost pohledu. Písně mu „jsou křídlem nad vodou / o něž se opřel …
