Mapocho

Říká se, že Chile bylo starý dům, dlouhý a úzký jako had, s chodbou plnou otevřených dveří, kudy lidé volně procházeli mezi všemi místnostmi. Prý voněl empanadami a mladým vínem a na zadním dvorku se tyčily hory a rostla tam smuteční vrba, která moc nesmutnila, protože k tomu dosud neměla moc důvodů. Dům byl prý natřený na zeleno a z oken mu vykukovaly rudé muškáty, k fasádě vedlo pár červených schůdků a vchodovými dveřmi ze zrnitého skla si všichni svobodně a bez problémů chodili dovnitř a ven, kdykoli se jim zachtělo. V domě prý všechno fungovalo dobře. Měl mnoho místností s dostatkem prostoru pro hodně lidí, a když jste se s někým potkat nechtěli, stačilo nechodit do jeho pokoje, případně se mu vyhnout chodbou či dvorem, pokud jste ho zahlédli z dálky. V severní části bydleli horníci. Uprostřed učitelé. Nádražáci měli malé pokojíky podél celé chodby. Dělníci se mačkali v kamrlíku u kuchyně, a tak měl v domě každý svůj kout.

Ale jednoho dne kolem roku devatenáct set dvacet prý otec ve službě (takového má každý dům) zmizel. A spustil se blázinec. Všechno začalo jít pomalu, ale jistě ke dnu a všichni si stěžovali, protože takhle se prostě žít nedalo. Co si teď počneme? říkali. Kdo zjedná pořádek? Na koho budeme všechno svádět? Majitelé domu (takové mají všechny domy) netušili, co dělat. Zkoušeli toho spoustu. Sháněli náhradní otce, otcovské výbory, které by úl uvedly do pořádku, výchovné poradce, faráře, psychology, šli za kmotry, a dokonce i za kmotrami, ale nic naplat. V domě propukl chaos.

Zrovna prý pršelo. Byl to ponurý večer, létaly hromy a blesky. Vítr strhával ze střechy kusy plechu a stěnami do pokojů zatékaly čůrky vody. Dům se zaplavil. Babičky se vyděšeně modlily, děti brečely zimou. Všechno vypadalo černě, ale uprostřed toho všeho šílenství se z nabroušené místnosti vojáků vynořil kníratý lampasáček, který jistým hlasem oznámil, že on je z té kaše může vytáhnout. Byl to plukovník. Plukovník Ibáñez, tak mu říkali.

Majitelům domu ze začátku moc nevoněl. Prý s ním moc nesympatizovali, ale jelikož neměli lepší řešení a potřebovali ten zmatek co nejdřív urovnat, uspořádali večeři a tam ho prohlásili kandidátem na otce domova. Prý byly vyhlášeny všeobecné volby, při nichž se posbíraly hlasy ze všech místností, ale účast nebyla vysoká. Majitelé domu dělali, jako by o žádných chybějících hlasech nevěděli, a během obřadu před domem navlékli plukovníkovi otcovskou šerpu se všemi poctami a ujišťovali, že všichni s výsledky voleb souhlasí. Další krok: všechny zdi chodby ověsili plukovníkovými fotkami, aby ho lidé konečně překousli. Šli jste na záchod a plukovníkovy oči nalepené na zdi vás upřeně sledovaly, jak močíte. Vraceli jste se domů pozdě v noci a věhlasná Ibáñezova postava vám připomínala, kolik už je hodin. Systém nakonec přinesl ovoce. Jakmile plukovník vyšel na dvorek nebo vyrazil na nedělní polední mši, mnozí mu prý tleskali.

Z plukovníka se stal nový otec domu. Těžký úkol. Obzvlášť pokud se jednalo o nevyzpytatelný a nespořádaný dům, a to přesně si plukovník o svém domově myslel. Bylo potřeba s tím vším bincem pořádně zatočit. V domě konec konců vždycky panoval bordel a tohle byla příležitost ho vrátit do správných kolejí.

Říká se, že plukovník byl na pořádek a čistotu pes. Rád zametal a klidně celé dny uklízel prach, nametal smetí na hromádky a vymetal pavučiny. Místo šavle nosil koště a tím hrozil všem, kteří mu v jeho očistném poslání nepomáhali. Parkety na chodbě se musely lesknout, okna třpytit, záchody i umyvadla musely být oslnivě bílé. Dům se musel blýskat od vchodu až ke dveřím na zadní dvorek.

Nová pravidla prý moc v oblibě nebyla. Chilané byli od přírody vždycky tak trochu špindírové a moc se jim nezamlouvalo, že musí být celý den tak čisťouncí a vyvonění. Jako první se ozvali novináři, kteří začali psát kritické články do novin. Na dveře pokoje si na znamení nespokojenosti vyvěsili strakatou vlajku a přijímali tam všechny stížnosti, které lidé chtěli zveřejnit. Netrvalo prý dlouho, než se objevil plukovník se svým koštětem, zavřel se s nimi a pěkně jim to vytmavil. Od této chvíle nevyjde nic, co by mi předtím neprošlo rukama, řekl. A tak se z domovního deníku staly spořádané, korektní noviny bez nepravd, překlepů a pravopisných chyb. Očištěné od veškeré špíny.

Lidé se nad novinami brzy začali podivovat. Všechna ta chvála na plukovníka a jeho očistnou kampaň jim nešla do hlavy. Barevné vlajky se prý začaly vyvěšovat různě po domě. Učitelé taky na dveřích jednu měli. I studenti. Horníci vztyčili veliký prapor, který ušili společně s dělníky a rolníky. Otec domu prý zakročil rychle. Vyhlásil zákon proti pestrobarevným vlajkám. Kdokoli bude mít na dveřích jakýkoli barevný hadr, půjde sedět za vzpouru a porušení domácích pravidel. Ale lidé prý zákon nebrali moc vážně a s novými prapory se roztrhl pytel. Místo zamýšleného účinku se prý dům ze dne na den zaplnil barevnými vlajkami.

Kvůli vzniklé situaci se plukovník sešel se svou tajnou gardou. Samí dobří uklízeči, důvěryhodní muži s vytříbeným smyslem pro hygienu. Rozkaz prý zněl provést hloubkový úklid pomocí těch nejúčinnějších prostředků. Do posledního smítka.

Po této schůzce prý z domu začali záhadně mizet obyvatelé. Jako první přišli na řadu učitelé. Jednoho rána přiběhla vychovatelka s křikem, že jich v pokoji deset chybí. Pak si začali stěžovat dělníci. Z jejich kamrlíku jich prý zmizelo dvacet. Studenti uspořádali před domem demonstraci, aby odsoudili, co se děje. Mnozí se přidali s transparenty a vlajkami a spustili takový virvál, že si ho museli všimnout všude. V tom kraválu prý před všechny předstoupil plukovník. Postavil se prý na střechu, shlížel na své děti a z té výšky je svým hromovým hlasem umlčel. Ticho, krucinál! zakřičel prý a všichni zmlkli a pozorně se na něj zadívali. Plukovník popadl koště a z výšky jím na ně namířil. Lidé, kteří v domě chybějí, byli zatčeni, protože jsou výtržníci a rozvraceči, jako vy. Teď koukejte zmlknout, pokud taky nechcete být vypovězeni Úplně Pryč.

Úplně Pryč. Všichni nevěřícně vyslechli plukovníkova slova. Úplně Pryč? Co to má být? Všichni si začali šeptat, nikdo nic nechápal. Úplně Pryč odkud? Plukovník na dav znovu zvýšil hlas. Úplně Pryč z domu, odpověděl vážně a všichni oněměli. V hlavách se jim otvíral nový rozměr, představovali si zapadlý kout, kde skončili jejich sourozenci. Úplně Pryč. Všichni prý stáli jako přibití. Lidé dál mlčeli a přemýšleli, kde takové místo asi může být, a ti bláznivější, co si rádi vymýšlejí a šíří drby, tvrdí, že plukovník tu chvíli ticha využil, aby nasedl na koště a odsvištěl vzduchem jako pták.

Netrvalo prý dlouho a začaly se šířit fámy. Že prý je plukovník čaroděj. Že má nadpřirozené schopnosti, že umí nechat lidi mizet a pak je vyhostit do neznámých a pustých míst, kam se dá dostat jen pomocí černé magie. Jiní tvrdili, že má plukovník tajnou gardu. Že jeho četníky viděli na vlastní oči, jak vláčí lidi z pokojů a mlátí je při tom pěstmi nebo koštětem. Potom je jediným kopancem do zadnice vyhodili z domu a nacpali do vlaku do neznáma. Fámy, drby, klepy. Šuškání na chodbě bylo ohlušující. Pokoje v noci zachvátila panika v očekávání dalších zmizení. Lidé měli strach z vlastního otce. Ti s nejbujnější fantazií tvrdili, že plukovník obchází temnou chodbou a sleduje je, když spí. Věděl, co dělají, co si myslí, dokonce i o čem sní, byl to přece čaroděj, černokněžník s nadpřirozenými schopnostmi.

Daleko od toho všeho, v růžovém pokojíku blízko chlapeckých toalet, bydleli teplouši. Jelikož všichni ostatní dělali, jako že buzen se domácí záležitosti netýkají, přijaly roli diskriminovaných sester a snažily se žít co nejspokojeněji a nikoho neobtěžovat. Jejich pokoj byl prý pečlivě vyšúrovaný a vyzdobený plakáty tehdejších slavných hereček a zpěváků. Měly prý velké zrcadlo, před kterým se celé hodiny malovaly a prohlížely, a obrovský šatník plný šatů, péřových boa a střevíců na podpatku, které si mezi sebou vyměňovaly a půjčovaly, protože byly správnými proletářkami a nemohly pořád utrácet za tolik hadrů.

Plukovník o buznách věděl. Prý o nich nerad mluvil, a když na ně přišla řeč nebo když procházel kolem jejich pokoje, vždycky ho to podráždilo. Prý si do té doby hrál na hlupáka, protože dobře věděl, že si k nim někteří majitelé domu chodí trochu pošpásovat, okouzleni těmi namalovanými rty, jejichž otisky pak zůstávají na jejich oligarchických tělech. Přesto už tehdy si plukovník uvědomoval, že otázku růžového pokojíku bude muset v rámci své hloubkové očistné kampaně vyřešit.

Jedné noci prý přišel plukovník ke dveřím buzen i se svým koštětem. Přišel sám, protože prý chtěl nejdříve ověřit, zda u nich není některý z majitelů. Pokud by tomu tak nebylo, měl v plánu dát své tajné gardě ihned příkaz zahájit smluvenou operaci očista. Plukovník prý tiše přitiskl oko ke klíčové dírce. Zapátral svým čarodějným zrakem a viděl, že jsou samy, bez návštěvníků, přesně jak potřeboval. Byly polonahé, zrovna se svlékaly před zrcadlem, chystaly se do postele a spát. Plukovník mohl hned vyrazit dát pokyn gardě, ale prý ještě chvilku zůstal na místě a zpoza dveří je špehoval.

Těla viděl jen útržkovitě. Oholené nohy vysvlékající se z hebkých silonek medové barvy. Černorůžové krajkované podvazky sklouzávající z pevných stehen až na parkety. Lakované lodičky, které někdo odložil na podlahu a odhalil tím své holé nožky s karmínově nalakovanými nehty. Svalnatá záda svlékající hebké mušelínové blůzky, ramena zakrytá modrými, zelenými a šedými hedvábnými župánky. Hýždě, lýtka, paže, drobná ňadra. Bílé krajkové kalhotky, krky ovinuté péřovým boa. Lesknoucí se náušnice, úchvatné prsteny, perlové náhrdelníky. Hedvábí, krajky, mušelín, hadříky všech barev.

Plukovník se prý neudržel a vstoupil bez zaklepání. Vpadl dovnitř a se vzrušeným výrazem se postavil doprostřed růžového pokojíku. Buzny na něj prý hleděly vyděšeně, protože se domnívaly, že to mají spočítané, že je všechny odvleče z pokoje a vykopne z domu, že se každou chvilku za zuřícím plukovníkem objeví garda a bude po všem. Jenže plukovník dál mlčky stál uprostřed pokoje, pevně se držel svého smetáku, aby nespadl na zem, pohled měl skelný a rozpálený do ruda jako šílenec, dýchal zrychleně a lilo z něj jako z konve.

Jedna z buzen, ta nejvyvedenější, se k němu přiblížila a s předstíranou přívětivostí se ho zeptala, co mu může nabídnout. Co vám mohu nabídnout, pane plukovníku, řekla prý, a plukovník se podíval dolů na všechny ty pestrobarevné hadříky rozházené po podlaze. Přejel je vzrušeným pohledem, až nakonec koštětem zvedl jednu zelenou hedvábnou rukavičku. Zdvihl ji až na úroveň hlavy a prosebným tónem, téměř šeptem, prý pronesl: Tohle oblečení. Chci si to obléknout.

Buzny na něj prý hleděly nedůvěřivě a snažily se zadržet smích. Ale protože nebyly hloupé, vyhověly mu. Nejdřív ho prý svlékly donaha. Všecičko si sundejte, plukovníku. Odebraly mu baret, koště i celou uniformu a pak ho posadily do horké lázně plné pěny a esencí. Hezky se vykoupeme, pane plukovníku. Prý ho otíraly houbami a vlasy, vousy i chlupy mu vymydlily fialkovým šamponem. Všechny se kolem něj nahrnuly, laskaly ho a dotýkaly se ho po celém těle. Je voda dost teploučká? Nepálí vás očička? Líbí se vám, když vás omývají vaše buzny, drahoušku? Plukovník se nechal koupat klidně, jako poslušné děcko, a odsouhlasil všechno, na co se ho ty jeho zlobivé děti zeptaly. Teď usušíme zadeček, plukovníku. Buzny ho jemně otíraly svými ručníky, dokud jejich kořist nebyla úplně suchá. Potom mu natřely tělo krémem a napudrovaly ho práškem z růže a jasmínu. Vlasy mu opatrně učesaly a navlékly přes ně síťku. A když byla první fáze konečně hotová, společně ho v náručí odnesly na židli před zrcadlem a pustily se do oblékání.

Začaly prý černými krajkovými kalhotkami, které si sám vybral. Pak přišla na řadu podprsenka ze stejného kompletu, která mu padla jako ulitá. Potom mu navrhly světle fialové podvazkové pásy, jež báječně ladily s černým prádlem a s punčochami, které mu doporučily. To je ale nádhera! říkaly buzny. Pak mu oblékly hebký hedvábný župánek, kolem plukovníkova sudovitého pasu ovinuly pásek ve stejném odstínu a na nohy mu nazuly červené lakované lodičky na vysokánském podpatku. Následovaly šminky. Stíny, rtěnka, tvářenka a svůdná piha nad koutkem. Potom, přes síťku na vlasech, korunovaly plukovníkovu hlavu platinově blonďatou parukou.

Ibáñez se prý koukal do zrcadla na práci svých dětí s obdivem. Prý byl natolik unesený, že si poručil hudbu. Buzny pustily album Carlose Gardela, přezdívaného kreolský drozd, a jakmile zazněl jeho hlas, plukovník začal spolu s nimi hystericky vřeštět. „Newyorské blondýnky,“ pěl Carlitos a Ibañez se prý nechal natolik unést, že popadl své koště a začal do rytmu hudby zametat. Klouzal se na podpatcích po růžovém pokoji ze strany na stranu. Zametal a tančil, uklízel a zpíval a buzny mu tleskaly, zpívaly sborově společně s Carlitosem, „líbezná navoněná stvoření, chci polibek vašich namalovaných úst“, a plukovník si pod župánkem vrtěl zadnicí a umělým poprsím a zametal a zametal, horečně jako vždycky. „Newyorské blondýnky,“ znělo dál a on si pohrával se svou platinovou hřívou a vypadal nesmírně šťastně, nesmírně uspokojeně. A jak tak tančil, pookřával a měl čím dál tím větší chuť mít toho drozdíka přímo u sebe, aby ho mohl celého olízat, popadnout ho, cítit koště toho zpěvavého ptáčka ve své vlastní navoněné řiti.

Ale říká se, že zábava skončila právě v nejlepším. Hudba hrála tak hlasitě, že do růžového pokojíku přišla garda zkontrolovat, co se děje. Muži v uniformách spatřili svého plukovníka, jak vrtí zadnicí a zametá jako duševně chorý do rytmu Gardela. Strážníci oněměli. Buzny také. Jenom Ibáñez dál tančil, dokud jeden z teploušů nevypnul přehrávač. Plukovník zvedl hlavu a viděl, co se děje. Přeběhl mu mráz po zádech. Všechna magie vyprchala. Gardel se rozplynul v tichu pokoje a on byl sám.

Plukovník prý stál jako opařený. Pohlédl na své muže a viděl jejich překvapené tváře a přidušený smích. V odrazu posměvačných očí každého z nich viděl sám sebe. Posunutá paruka, zcela rozhalený župan, krajkové kalhotky vytažené tak, že bylo vidět ochlupení. Plukovník prý zachoval klid. Zhluboka se prý nadechl a pomalu přešel k židli, koště pevně svíral. Jediné, co bylo v pokoji slyšet, byl klapot jeho podpatků. Raz, dva. Jeho kroky se odrážely od stěn a dokreslovaly atmosféru celého výjevu. Kráčel prý jako opravdový chlap, sebevědomě, odhodlaně, bez jediného škobrtnutí. Nepřekážely mu v tom ani lodičky, ani podvazky. Během pár kroků se platinové blondýnce vrátila mužnost. Plukovník došel k zrcadlu, posadil se přímo před ně, a aniž věnoval pohled komukoli kromě svého vlastního odrazu, vydal nevyhnutelný příkaz. Odveďte je, řekl. Už je v tomhle domě nechci nikdy vidět.

Následovala salva ran pěstí a koštětem do ubohých buzen. Jejich výkřiky se ozývaly a náhle umlkaly. Proč nám to děláte, drahoušku? Vždyť jste se s námi měl tak hezky, vždyť vás máme rády! Některé se snažily zabalit si aspoň pár hadříků do kufru. Další se rychle oblékly a posbíraly si fotky a plakáty ze zdí. Jiné se pokusily nahodit make­-up, namalovat si oči, nebo se aspoň oholit, ale ve všem tom shonu to dost dobře nešlo. Jednu po druhé je odvlekli až před domovní dveře, zatímco plukovník dál neochvějně seděl před zrcadlem. Jsme vaše děti, tohle nám nedělejte, zachraňte nás. Ale otec domu neodtrhl oči od svého odrazu v zrcadle.

Když byly všechny venku, nastrkali je prý do vagónu a poslali je vlakem směřujícím ze stanice Mapocho do přístavu. Nádražní zvony odbily. Lokomotiva vyrazila podél řeky a táhla s sebou vagón s buznami. Kam jedeme? Co s námi udělají? pokřikovaly buzny a hystericky brečely. Na pobřeží je prý naložili na loď směr Úplně Pryč.

Plukovník zůstal v růžovém pokojíku celou noc. Vydal příkaz, aby ho nikdo neobtěžoval, a tak mu úctyplně zavřeli dveře. Dál tam seděl před zrcadlem a napůl svlečený svíral koště. Blonďatá paruka zesvětlovala jeho povadlou tvář. Líčidla se rozmazávala potem. A jak tak seděl sám poklidně v tichém pokoji, otevřel prý ústa a s povzdechem si začal pomaličku pobrukovat, tak potichounku, že se slyšel jen on sám. „Líbezná navoněná stvoření, chci polibek vašich namalovaných úst.“ V dáli byl slyšet vlak, který odvážel teplouše podél Mapocha. Burácení lokomotivy se vzdalovalo. Plukovník prý zpíval až do rozednění.

Tohle ale není jediná verze. Mnozí tvrdí, že tohle je prachsprostý výmysl, zvrácená pomluva, kterou mezi sebou na chodbě rozšířily drbny. Plukovník by se nikdy neoblékl do dámských šatů jako nějaká buzna. Tvrdí, že ve skutečnosti plukovník oné noci došel ke dveřím růžového pokojíku, a když viděl, že buzny jsou samy, ihned přivolal gardu, aby splnila svůj úkol. Strážníci naběhli dovnitř, odvlekli buzny ven a naložili je na vlak do přístavu, odkud měly pokračovat Úplně Pryč.

Ve skutečnosti prý buzny do cíle nikdy nedorazily. Na půli cesty je i se všemi jejich věcmi shodili do moře. Jejich pomlácená těla padala přes palubu, nořila se do hlubin, až úplně zmizela z mapy světa. Jejich pestrobarevná těla. Oblečená do květin a puntíků. Kufry se pod hladinou rozevřely a nechaly napospas mořským proudům lodičky, rukavičky, paruky i boa. Hadřík za hadříkem. Všechny tančily v rytmu moře a nechaly se kolébat vodou. Těla buzen se znovu setkala na dně oceánu.

O teplouších už nikdo nikdy neslyšel. Zapomnělo se na ně, byli vymazáni z paměti i ze záznamů jedním mávnutím koštěte a život v domě šel dál. Růžový pokojík byl ihned vymalován na bílo a byl tu zřízen obchod, který zahladil všechen zápach minulosti. Lidé si do bílého krámu chodili vesele nakupovat, s pamětí dokonale prázdnou. Přestali o teplouších mluvit a přestali si šuškat, jako to doposud dělávali, dokud vzpomínka na ně neupadla v naprosté zapomnění.

Ale říká se, že buzny odjíždějí ze stanice Mapocho každý den. S odbíjením zvonů lze jasně slyšet jejich hlasy. Vlak s buznami prý nikdy nepřestane odjíždět, dokud v domě, kde se narodily, nebudou mít zase své místo, dokud se nepřestanou toulat po březích Mapocha jako zavržené čuby.

Ze španělského originálu Mapocho (Alquimia, Santiago de Chile 2020) vybrala a přeložila Barbora Kopecká.