MC, Hanson Records 2024
I kdyby 99 procent veškeré hudební produkce nestálo za nic, zbylé jedno procento by vystačilo na několik životů (otázka je, zda jde o povzbudivé, nebo děsivé zjištění). I tak se mi ale čas od času stane, že mám chuť si poslechnout něco nového z oblasti zvukového experimentu, a nevím co. V takovém případě obvykle otevřu bandcampový profil Aarona Dillowaye, protože je velmi pravděpodobné, že tam od mé poslední návštěvy přibylo hned několik nových titulů, a téměř jisté, že i ty nejobskurnější budou hodny pozornosti. Platí to i pro záznam živáku z roku 2015, který vyšel na Dillowayově značce Hanson letos v lednu. Pětatřicetiminutový track má tři výrazné části – první dvě výrazně repetitivní, třetí zcela arytmickou – a kolem nich se nacházejí různě rozlehlá „území nikoho“. Tak jako většina živé produkce pracující s magnetofonovými smyčkami i tento koncertní set se rozjíždí pomalu. Zvuková matérie je vytvářena páskovými magnetofony nebo starými rádii, tedy nástroji, které nenabízejí žádná instantní estetická ani kompoziční řešení, a proto je třeba dát nahrávce čas. Pokud jsme ochotni to učinit, Dilloway nás vždy nakonec dovede k okamžiku, kdy je zjevné, že došlo k něčemu opravdu působivému. Rytmické pasáže mohou vzdáleně připomínat popové figury, ale notně patinované, závěrečná část, vystavěná na agresivním řevu a zpětných vazbách, nás zase upomene na časy, kdy ještě nebyly vytvořeny podmínky k tomu, aby se hluk mohl stát stylotvorným prvkem, a už vůbec ne ornamentem. Občas se mi po téhle éře zasteskne.