Unavený velkoměstský kurátor a talentovaný malíř ze zapadlé vesnice se v povídce Jiřího Maršálka přou o absolutní talent a hodnotu uměleckého díla tváří v tvář zániku a smrti. V dusné atmosféře se tu střetává rezignovaná životní zkušenost s nekompromisní sebedůvěrou. Střet nekončí dobře ani pro jednoho.
Není snadné popsat zákonitosti, dle kterých přicházejí na svět příslušníci toho zvláštního plemene lidí, jimž je pro jejich ojedinělý temperament obtížné porozumět a ještě obtížnější je s nimi souhlasit, ačkoli jejich pevným a zarytým postojům není možno odepřít stín pravdy. Často jde dokonce o pravdu tak přímočarou, že je člověku proti srsti ji zcela zavrhnout, ale čpí z ní zároveň cosi samolibého, nepraktického a vzdáleného hmatatelné každodennosti, bez které se nám i jednoznačná skutečnost musí jevit jen jako samoúčelná abstrakce, živená pouze pomýlenou představivostí snílků.
Ivan Málek, čerstvý čtyřicátník a dlouholetý kurátor v -ské umělecké galerii, projížděl jednoho květnového dne zapadlou jihomoravskou vesnicí, když ho napadlo, že by se zde mohl zdržet k obědu. Zastaralý venkovský hostinec ho překvapil dobrým jídlem, a protože bylo ten den taky krásné počasí, rozhodl se po obědě ještě k procházce. Měl rád tuhle roční dobu a jako každý obdivovatel starých mistrů …
