Ještě víc Dalí, než jsme doufali

Stěžejní zápletka nejnovějšího filmu Quentina Dupieuxe zní až směšně tuctově: aspirující žurnalistka se snaží polapit malířskou hvězdu, aby získala exkluzivní rozhovor a vyšperkovala si tak kariéru. Jenže snímek přichází hned s pěti verzemi Salvadora Dalího: se čtyřicetiminutovou snovou sekvencí, s několikaúrovňovým narativem s nespočetněkrát přetáčeným závěrem, s mizejícím volským okem, gulášem s červy a v neposlední řadě s vražedným kovbojem. Metaportrét Daaaaaalí! je přes skrumáž fantasmagorických prvků harmonickým spojením režisérova absurdního přístupu s portrétem téměř mytického umělce.

Hledá se superstar

Píše se rok 1971 a postarší Salvador Dalí přichází s pečlivě naondulovaným knírkem do televizního studia. Kromě vycházkové hole drží v rukou ještě mravenečníka, kterého místo pozdravu vhazuje na pódium. A zatímco zvíře neomaleně leze po ostatních hostech pořadu, malíř lehce otráveně odpovídá na dotaz, zda chce světu svou tvorbou něco sdělit: „Vůbec nic.“

Díky extravagantnímu a enigmatickému vystupování, které se v pozdějších letech jeho veřejného působení stalo oblíbeným tématem médií, si Dalí vybudoval pověst výtvarné superstar. Čím byla jeho díla záhadnější a jeho explikace laxnější, tím větší byl zájem o jakoukoli interpretační vějičku. Za­chytit osobnost, jež se vytrvale vzpírala snahám nahlédnout do její mysli nebo publikum rovnou naváděla scestným směrem, v pouhých 77 minutách zavání katastrofou. A tak se o to Dupieux pokouší hned napětkrát. Do Dalího se převtělí pětice věkově i tělesně odlišných herců: ­Edouard Baer, Gilles Lellouche, Jonathan Cohen, Pio Marmaï a Didier Flamand. Tato metoda připomíná starší životopis Beze mě. Šest tváří Boba Dylana (I’m Not There, 2007) od Todda Haynese. I v něm má hudebník několik tváří, ale zatímco Haynes zdůrazňuje různé aspekty Dylanova života a charakteru, pět Dalíů se spíše jen předhání v tom, kdo bude teatrálnější a afektovanější. Což nutně neznamená, že by Dupieux selhal, pouze dává najevo, že je autor mrtev a zbyl z něj jen jeho kontroverzní mediální obraz.

Dupieux nemá problém nafouknout mouchu do velikosti psa ve snímku Moucha v kufru (Mandibules, 2020), vybavit superhrdiny nikotinovými zbraněmi v titulu Kouření způsobuje kašel (Fumer fait tousser, 2022) či udělat z pneu­matiky protagonistu celovečerního snímku Guma (Rubber, 2010). Nikdo od něj tedy nečekal tradiční pomník velikána. Povinnosti říct o výtvarníkovi něco nového či relevantního se režisér zbavuje elegantní kličkou. Daaaaaalí! nevypráví o samotném tvůrci, ale o tom, jaké to je, pokoušet se o něm vyprávět. Zatímco novinářka Judith při každé příležitosti selhává (hlavně proto, že je náročné udržet surrealistického excentrika na jednom místě), Dupieuxův pokus je více než povedený a neodolatelně hravý.

Metamorfóza stylu

Jakkoli je pro autorovu filmografii charakteristický střídmý formální styl, založený na mdlých, nekontrastních tónech a statickém snímání, v tomto případě svou obvyklou výbavu ozvláštnil triky, jež novince dodávají snovou kvalitu Dalího psychoanalytických obrazů. Neplatí zde základní poučky o časoprostoru, takže se Španěl v rámci jedné scény dokáže kouzelným tunelem přesunout na další lokaci a současně metamorfovat do jiné podoby. Snímek je naplněn jednoduchými optickými iluzemi – například nekonečně dlouhou hotelovou chodbou či záběry natáčenými pozpátku.

Dalí není jediným umělcem, kterému Du­­pieux vzdává hold. Systematicky recykluje zásadní motivy i narativní strukturu Nenápadného půvabu buržoazie (Le charm discret de la bourgeoisie, 1972), jednoho z vrcholných děl filmaře a Dalího spolupracovníka Luise Bu­­ñuela. Z Buňuelova světa paranoidních strávníků Daaaaaalí! přejímá třeba schéma odskoků od kýženého klimaxu, jen namísto luxusní večeře, která se nikdy nestane, se tu pozdržuje kýžený rozhovor. Mimo to si film utahuje z kněží a zahradníků, využívá motiv střelby při procitnutí ze snu, a hlavně rozmazává hranice mezi žitou skutečností a představami.

Daaaaaalí! dokázal, že Dupieuxův talent pro dotahování ujetých nápadů až do absurdní doslovnosti se hodí nejen na žánrové parodie nebo úderné jednoaktovky, ale osvědčuje se i ve chvíli, kdy se režisér snaží dostát tvůrčím principům slavného surrealisty. Snímek tak připomíná tekutý písek, který diváka pohlcuje tím rychleji, čím více se snaží vyprostit, aby v okamžiku nepozornosti nebožáka definitivně pohřbil. V podání Quentina Du­pieuxe je to ale celkem příjemná zkušenost.

Autorka je filmová publicistka.