Kdo je woke, ať nejí

I když to tak na první pohled vypadá, Club Zero není film o dietologii a poruchách příjmu potravy. Technika „uvědomělého stravování“, kterou tajemná mladá učitelka Novaková vštěpuje studentkám a studentům elitní školy, tu slouží jen jako zvlášť absurdní příklad toho, jak mohou ideologie manipulovat našimi těly. Režisérka Jessica Hausner se tímto tématem zabývala už ve svých starších filmech. Slavnější a zdařilejší Lurdy (Lourdes, 2009) vyprávěly o ženě upoutané na invalidní vozík, které se při návštěvě poutního místa navrací schopnost chodit. Zápletku režisérka využila ke zkoumání toho, jak se katolická církev i obyčejní lidé vztahují k možnosti zázraku jako aktu Boží vůle. Následující Láska šílená (Amour fou, 2014; viz A2 č. 13/2015), v níž romantik Heinrich von Kleist hledá spřízněnou duši pro společnou sebevraždu, je jízlivě ironickým pohledem na romantický ideál „lásky až za hrob“.

Za sedmero školami

Také Club Zero nám ukazuje, že pokud se nějaká myšlenka opírá o sdílenou ideologii, může být sebešílenější, a lidé jí přesto uvěří. Na rozdíl od lurdských zázraků a romantické amour fou ovšem uvědomělé stravování nepředstavuje nic reálného a zavedeného, na co by mohl film podvratně útočit. Představa, že studentky a studenti snadno přistoupí na myšlenku, že lidé ve skutečnosti nemusejí jíst a že přijímání potravy je jen společenský konstrukt, vyžaduje od diváků celkem silné potlačení pochyb a nedůvěry a celý děj zůstává vytržený z konkrétních souvislostí – škola by se mohla nacházet v kterékoli zemi bohatého Západu, postavy teenagerů, rodičů i pedagogů jsou jen minimálně prokreslené a o samotné paní Novakové a jejích motivacích se toho také příliš nedozvíme.

Je jasné, že režisérka se snaží o satirické podobenství odehrávající se ve vágním světě „za sedmero elitními školami a sedmero rodinnými vilami“. Jenže není jednoduché určit, čemu se má tohle podobenství vlastně podobat. Film míří na téma současné ideologie sociální spravedlnosti, pro kterou se vžilo anglické slovo woke, ale také na (do značné míry mediálně vytvořenou) generační bitvu mezi „progresivní“ mladou generací a „konzervativními“ staršími. Club Zero nechce tyto trendy kritizovat samy o sobě, ale ukazuje, jak se dají využít coby nástroj manipulace. Paní Novaková se při svých lekcích uvědomělého stravování opírá právě o slovník aktivistek a aktivistů za lidská práva či proti klimatické změně. Přitom se tímto slovníkem snaží prosadit absurdní, sebedestruktivní ideál.

Roztěkaná kritika

Vůbec nejzajímavější aspekt filmu spočívá ve snaze přimět nás k tomu, abychom si dovolili dívat se i na progresivní rétoriku kritickým pohledem. Naneštěstí se ale tvůrcům příliš nedaří podat tento záměr přesvědčivě. Novaková je nakonec členkou jakési náboženské sekty ve stylu kultu mistryně Ching Hai, čímž se pozornost obrací k nejvypočítavějším výbojům nové spirituality. Samotný princip uvědomělého stravování je zase tak absurdní, že snímek občas vypadá jako zfilmovaná noční můra ustaraných rodičů, kteří mají pocit, že se jejich dospívající děti mění ve fanatická „woke“ monstra – což asi není perspektiva, za kterou by se režisérka – nebo přinejmenším velká část jejího publika – chtěla postavit. A dílu příliš nepomáhá ani to, že je (stejně jako v případě Lurd a Lásky šílené) pojaté jako tlumené konverzační drama, založené na pomalu stupňované tenzi. Konverzační témata totiž brzy dojdou, a tak nezbývá než čím dál víc tlačit na pilu s motivy, které víceméně známe od začátku filmu.

Autor je spolupracovník redakce.