Zvýšení dostupnosti generativní umělé inteligence vyvolává v posledních letech mnoho debat – mimo jiné proto, že její aplikace zpochybňuje stávající definice umělecké tvorby a podněcuje k jejich přehodnocení. I když je ale AI v umění využívána čím dál častěji, její skutečný potenciál stále neznáme.
V době, kdy jsou tahy digitálním štětcem stejně působivé jako tahy na plátně, se vnímavý pozorovatel stává svědkem symbiotického propojování umělé inteligence a lidské kreativity, které se překotně rozvíjí. Nacházíme se tak jakoby mezi přítomným a budoucím časem. To, co platilo před šesti měsíci, dnes již neplatí a za půl roku bude vše zase úplně jinak. Vznikají stále nové nástroje, které technologičtí nadšenci ani startupy nestačí sledovat. Dochází k další technologické revoluci, která není nepodobná nástupu internetu na konci osmdesátých let 20. století, jejž někteří teoretici považovali za větší inovaci, než byl knihtisk, a který předčí snad jen vynález písma.
Umělá inteligence se jeví nejen jako nástroj, ale i jako iniciátor a katalyzátor úplně nového druhu umělecké tvorby. Během procesu fúze umělé inteligence s uměleckou tvorbou můžeme zachytit nesčetné způsoby, jakými se AI prolíná s lidským projevem a vytváří inovativní artefakty vizuálního i konceptuálního charakteru. Tyto výtvory přitom už dnes zpochybňují naše představy o originalitě a roli umělce a vybízejí k přehodnocení povahy umění vytvářeného lidmi i stroji.
Strojové umění
Generativní umělá inteligence má kořeny v šedesátých letech 20. století a představuje ji kontinuita vizuálních, textových a audiovizuálních projevů, které se zrodily díky autonomním systémům. Tento technologický vývoj odráží postupnou cestu lidstva k externalizaci svých činností. Tato externalizace se rozšířila i do umění, kde digitální technologie zpočátku umělcům pomáhala v tvorbě, ale postupně dala vzniknout autonomním systémům, které dokážou samostatně tvořit. Umělec a teoretik Lev Manovich ve své poslední knize Artificial Aesthetics (Umělá estetika, 2021–2024) uvádí, že od padesátých let 20. století ve filosofii, psychologii, kognitivní vědě a dalších oblastech vzniklo mnoho teorií lidské tvořivosti a bylo popsáno mnoho jejích typů. Je pravděpodobné, že totéž se časem podaří i v případě umělé inteligence, podle Manoviche však zatím nejsme ani na začátku.
Po tréninku na bilionech stran textu nebo miliardách obrázků a jejich popisů mohou umělé neuronové sítě generovat svěží texty a vizuály na úrovni vysoce kompetentních profesionálních spisovatelů, umělců, fotografů nebo ilustrátorů. Schopnosti těchto systémů jsou rozloženy v bilionech spojení mezi miliardami umělých neuronů, a nejsou tedy určovány standardními algoritmy. Jinými slovy, vyvinuli jsme technologii, která je z hlediska složitosti mimořádně podobná lidskému mozku. Přitom plně nechápeme, jak technologie umělé inteligence vlastně funguje, stejně jako do detailu nerozumíme tomu, jak fungují lidský intelekt a kreativita.
Pokud jde o „uměleckou“ umělou inteligenci, neměli bychom se nechat zaslepit odbornou argumentací, která zdůrazňuje, jak jsou tyto systémy vyškoleny, případně že vlastně o nic nového nejde (je zajímavé, jak moc se názory některých odborníků od sebe liší). Spíš bychom se měli ptát, jak funguje živý intelekt umělce. Z čeho vlastně čerpá? Je ve všem naprosto originální, anebo opakuje, co už někde viděl? Měli bychom se zamyslet nejprve nad tím, jak vlastně dojde k tomu, že se někdo stane „profesionálním umělcem“, a do jaké míry a jakým způsobem během svého vývoje čerpá „inspiraci“ z tvorby svých kolegů ze současnosti i minulosti.
Možná je tento proces podobný takzvanému hlubokému učení (deep learning) u umělé inteligence. Neuronové sítě AI jsou trénovány na již vytvořených lidských artefaktech a uměleckých dílech a současná generace nástrojů generativní umělé inteligence, jako jsou ChatGPT, DALL-E nebo Midjourney, byla vyškolena na velmi rozsáhlých a různorodých souborech dat. Lev Manovich však přichází s provokativní myšlenkou, že uměle generované výstupy, tedy nová umělecká díla, nejsou mechanickými replikami nebo simulacemi toho, co již bylo vytvořeno. Podle jeho názoru se jedná o skutečně nové kulturní artefakty s doposud neviděným obsahem, estetikou nebo stylem.
Zlomek vesmíru
Samotná novost samozřejmě ještě neznamená, že je něco kulturně, umělecky nebo společensky zajímavé a významné. Mnoho definic kreativity se v tomto bodě shoduje: jde o vytvoření něčeho, co je nové a originální, ale zároveň i umělecky hodnotné. Zde se dotýkáme značně komplikovaného problému, a sice otázky, jakým způsobem vůbec můžeme o nově vzniklém díle tvrdit, že je umělecky hodnotné. Stanovení umělecké hodnoty nového originálního díla zahrnuje mnohá subjektivní i objektivní kritéria, mezi něž patří originalita, technická dovednost, emocionální dopad, intelektuální nebo společenská angažovanost, kulturně-historický kontext a v neposlední řadě přijetí kritikou a uměleckým trhem. To znamená, že umělecká hodnota je velice dynamická a mění se spolu s normami a samozřejmě i estetickými preferencemi společnosti. Odhadnout, jaká část nových artefaktů vytvořených generativní AI je „smysluplná“ pro širší kulturní společnost, proto v současné době není možné.
Podle Manoviche zatím neexistuje žádné systematické úsilí o využití AI k „vyplnění“ matice všech obsahových a estetických možností uměleckých děl. Namísto toho je – stejně jako v každé jiné oblasti populární kultury – miliony uživatelů realizován a opakován stále dokola pouze malý počet možností, přičemž ohromné množství dalších možností zůstává nenaplněno. Pokud se tedy v praxi realizuje pouze nepatrný zlomek z obrovského vesmíru potenciálních výtvorů umělé inteligence, nemůžeme činit dalekosáhlá prohlášení o jeho povaze.
Revoluční skoky
V této situaci bychom si měli dát za cíl posunout hranice současného umění integrací umělé inteligence a otevřít tím nejen nové možnosti tvorby, ale i osobního vyjádření. Musí vzniknout nové paradigma interakce mezi umělou inteligencí, uměním a humanitními vědami, aby se od sebe mohly učit a společně se vyvíjet. Nejde jen o využití umělé inteligence jako nástroje, ale o přehodnocení samotného tvůrčího procesu a zkoumání, jak spojit algoritmické znalosti s lidskou kreativitou k vytvoření něčeho zcela nového.
Nejprve je třeba přijít na to, jak a do jaké míry může a má být AI integrována a využívána v oblasti umění a kultury. Dichotomie „přirozeného“ a „umělého“ by měla být odstraněna jako irelevantní pro současné objevy a výzvy. Představa, že umělecké dílo je výsledkem vnitřní citlivosti umělce nebo že artefakt reprezentuje určitý druh formální krásy, vycházejí ze zastaralých ideálů. Je třeba řešit umělecké otázky prostřednictvím nových stanovisek, a především vynalézt nová paradigmata pro umění, v němž se počítá s plnou integrací umělé inteligence. Takové paradigma se může prosadit pouze tehdy, pokud se radikálně oddělí od minulosti. Právě tak totiž dochází k vědeckým a uměleckým revolucím – nikoliv lineárním, kontinuálním vývojem poznání, ale prostřednictvím zlomů, trhlin a evolučních skoků. Až dosud byla tato schopnost doménou lidského mozku. Stanou se takové revoluční skoky doménou „inteligentních“ algoritmů, které existují jen několik desetiletí? To se v brzké době ukáže.
Autor je multimediální umělec, režisér a pedagog.