Říct „nevím“ je někdy nejlepší

Co vás přimělo k založení iniciativy, která pomáhá základním školám s implementací umělé inteligence do výuky?

Původně jsem se specializovala na brandový design, komiksy nebo digitalizaci fontů, dělala jsem svítící objekty i weby a v oblasti technologické stránky designu mi bylo dobře. Když můj syn nastupoval do školy, začala jsem pátrat, co se v oblasti technologií učí, a zjistila, že toho moc není. Nabídla jsem škole jeden den projektové výuky a pokračovala příměstskými tábory a kroužky. Zároveň se ke mně dostalo, že Pražský inovační institut vypisuje granty, které bych mohla využít. Získala jsem nějaké menší financování a spolu s kamarádkou Jitkou Šimkovou založila organizaci AI dětem.

Jakým způsobem své kursy, v nichž ukazujete pedagogům, jak učit o umělé inteligenci, školám nabízíte?

Stačilo na webu zveřejnit formulář s nabídkou, a teď máme ve své databázi asi tisíc škol. Zájem je zkrátka enormní. Máme zhruba dvacet lektorů, kteří školy objíždějí a učitelskému sboru ukazují, jak AI funguje a jak jim může pomoct. Některým lidem ale to téma hrozně vadí. Vidí technologie všude, vědí, že by měli začít něco dělat, ale bojí se. Strach z umělé inteligence je značný.

Co plánujete dále?

Startujeme ambasadorský program, v němž se snažíme propojovat aktivní učitele. Ale hlavně k dalšímu rozvoji potřebujeme data, která zatím nemáme. Pracujeme proto na aplikaci Tiny, kterou podpořil i Google. Tiny by měly děti používat přímo ve výuce a měla by evaluovat, jestli je lekce bavila a co jim přinesla. Poté chceme nasadit učitelskou část. Učitel bude mít všechny statistiky a dlouhodobý sběr výsledků a bude s nimi aktivně pracovat. A nakonec chceme generovat vzdělávací obsah na míru pro každé dítě. Tiny testujeme na osmdesáti pilotních školách. Zároveň pracujeme na Kurikulu umělé inteligence pro základní a střední školy, které bychom chtěli doladit do konce roku. Spolupracujeme na něm s Národním pedagogickým institutem.

Jak dlouho podle vás bude trvat, než české školy zapojí do výuky umělou inteligenci?

Když se podíváme, jak dlouho trvalo zapojení internetu, nedělám si velké naděje, že to bude dřív než v horizontu deseti či patnácti let. Národní pedagogický institut dělal šetření na tisíci školách, z něhož vyšlo, že umělou inteligenci jich využívá necelých deset procent. A téměř nikdo není ochoten za ni platit, což je problém, protože nástroje zdarma nefungují dobře. Zároveň ale vysoké procento vyučujících říká, že by AI mohla být přínosem, pokud by byla bezpečná.

Co to znamená bezpečná? Ta podmínka totiž implikuje, že umělá inteligence je nějak ohrožující…

Učitelé se bojí, aby děti umělá inteligence neohlupovala nebo aby díky ní snáz nepodváděly. Ale podvádělo se přece vždycky. Klíč je v tom děti motivovat. Bohužel je pořád těžké vysvětlovat, že motivace se může s umělou inteligencí rozvíjet jako nikdy předtím – pokud děti budou dostávat obsah, který je pro ně relevantní. Učitelé mají také často obavy z toho, že se děti v této oblasti lépe vyznají. Je potřeba změnit postoj. V hodinách mohou přece téma objevovat společně s dětmi a učit se od sebe navzájem.

Situace s výukou informačních schopností asi závisí na celkovém stavu školství.

Problém je v tom, že nejsou učitelé obecně, a už vůbec ne učitelé informatiky. Zároveň by podle rámcového vzdělávacího programu měli učitelé ve svých předmětech rozvíjet digitální kompetence – při češtině používat textové editory a podobně. Na to nebyli zvyklí, dříve se tyto dovednosti rozvíjely v informatice. Digitální kompetence nejsou ale jen dovednosti. Jsou to také postoje k technologiím, schopnost posoudit jejich přínosy a rizika. My se díváme na AI primárně jako na sociotechnický koncept, který ovlivňuje společnost, která zase určuje, kudy se technologie bude ubírat. O tomhle tématu by měl mít základní povědomí každý. Když přijdou na školení učitelé, kteří nemají sociální sítě, je mi předem jasné, že pro ně bude porozumění některým principům složité.

Takže ve školství dnes objevujeme, co jsme měli dělat už před dvaceti lety?

Bohužel. Na druhou stranu ostatní státy nejsou o moc dál. Předáváme si teď zkušenosti s Massachusettským technologickým institutem a vidíme, že ve Spojených státech nejsou o tolik napřed, jak by se z české kotliny mohlo zdát. Problémy ve školství jsou všude.

Jakým způsobem na tyto novoty reagují rodiče?

I ty je potřeba aktivně zapojovat, protože rodiče, kteří jsou a priori proti, můžou komplikovat výuku celé třídě. Každá aplikace má určité podmínky užívání i věkové omezení. ChatGPT nelze používat do třinácti let a od třinácti do osmnácti jen se souhlasem zákonného zástupce, Gemini od Googlu lze používat až od osmnácti let, Copilot od Microsoftu to má stejně, ale pouze pokud se registrujete – když se nepřihlásíte, žádný věkový limit tam není. Když pak pět dětí ve třídě souhlas s používáním od rodičů nedostane, co budou při výuce dělat? Proto nabízíme „rodičovské kavárny“, kde vše vysvětlujeme a snažíme se rozptýlit jejich obavy.

Jak vypadají vaše metodiky a na co konkrétně cílí?

V informatice máme čtyři vzdělávací cíle: vysvětlit, co jsou to data; to, že máme zařízení, která je sbírají a nějak s daty pracují; potom co je strojové učení; a nakonec chceme ukázat, co je to předpojatost, třeba genderová. Je třeba vědět, že pokud dodám systému špatná data, bude se špatně rozhodovat. V rámci rozvoje digitálních kompetencí máme metodiky pro promptování, konfiguraci AI asistentů a generování obrázků v Canvě. Nejdůležitější je ale podle mě mediální výchova. Tam řešíme třeba doporučovací systémy na sociál­ních sítích – jak to funguje a jaké jsou dopady. Ukazujeme, co je mikrocílení a co dark posting, jak se obsah dostává k uživatelům. A konečně máme i metodiku ohledně vlivu generativní umělé inteligence na propagandu a jiné vlivové operace. Vysvětlujeme, co je deep fake a strojové rozpoznávání emocí, jak konfigurovat asistenty na automatizované ověřování informací nebo jak se změnily způsoby hackingu.

Je existence těchto jevů pro učitele a žactvo překvapivá?

Děti mají velmi dobré povědomí o doporučovacích systémech, protože používají Netflix, Spotify a podobně. Zkuste dítě požádat, zda si můžete poslechnout něco na Spotify přihlášení přes jeho účet. Žádné vám to nedovolí, protože ví, že by mu to změnilo jeho stream. Učitelé vědí, že se jim objevuje doporučovaný obsah, ale často netuší, jak to funguje. Vysvětlíme jim tedy rozdíl mezi doporučováním založeným na přátelích a tím algoritmickým, jako je na YouTube. Co se ale týká třeba kauzy Cambridge Analytica, tu nezná skoro nikdo. Nikdo neví, co to ve volbách 2016 způsobilo, a bývají tím překvapeni.

Zvládají se v oblasti AI orientovat i učitelky v důchodovém věku, o kterých se tvrdívá, že jsou neflexibilní?

Hlavní není věk, ale to, že učitel nebo učitelka chápe, že svou práci dělají pro děti, a ne sami pro sebe. Nejnadšenější reakci na své lektorování jsem měla od sedmdesátileté paní v církevní škole. Zásadní je přístup společného objevování, který má naštěstí spousta učitelů. A ti, kteří ho nemají, pak narážejí, protože nedokážou porozumět současnému světu. Ale chápu to – i moje první „nevím“ vyžadovalo vystoupení z komfortní zóny. A pak jsem zjistila, že říct „nevím“ i tehdy, když vím, je mnohdy nejlepší prostředek, jak někoho něco naučit.