S jazykem je to jako s oblečením. Ostatně výrazy „text“ a „textil“ mají stejný slovní základ, odkazující k čemusi spletenému. Od Rolanda Barthese zase víme, že móda je systém znaků, podobně jako řeč. Tu a tam si na to vzpomenu, když sleduju hloučky mužů na prahu dospělosti, co spěchají do tanečních kurzů. Vlasy po šamponové koupeli, v chvatu dopíjené láhve destilátu. A obleky nošené s okázalou nedbalostí, jež tak trochu maskuje nejistotu. Mladistvý temperament nasoukaný do příliš těsných rukávů. Společenské kalhoty, ve kterých se učí chodit. Kdo nosil sako ve třinácti, nemá srdce. Kdo ho na sobě neměl ve třiceti, nemá rozum.
Někdo pravidla šatníku dokonale ovládne a nechá vyniknout eleganci stylu. Jiný jde do divadla v botách zakoupených v prodejně s turistickým vybavením. Když ho pak okolnosti přivedou k tomu, aby se slušně oblékl aspoň na svatbu dcery nebo na pohřeb kamaráda, ukáže se, jak nepřirozený úkol to může být. Naštěstí atmosféru brzy uvolní konzumace alkoholu. Sako co nevidět visí přes opěradlo židle, kravata i límeček jsou povoleny a nakonec dojde trpělivost i s věčným zastrkováním košile do kalhot.
Poslouchám-li promluvy ve veřejném prostoru, nemůžu se občas ubránit dojmu, že leckdo by jazykové „taneční“ potřeboval jako sůl. Snaha o spisovnou češtinu se v netrénovaných ústech stává karikaturou. Výraz „dvěmi“, to je zapnutý spodní knoflíček u saka. Okřídlené „by jste“ mi připomíná křupany, co si z manžety neodpárali etiketu výrobce.
Česká společnost je přitom na otázky spojené s jazykem citlivá. A to dlouhodobě. Projděte si třeba názorové rubriky novin ze začátku devadesátých let. Pravopisná reforma, která tehdy kodifikovala jako jediné správné progresivní ortografické varianty, u řady debatérů narazila jak kabriolet při čelním střetu s náklaďákem. „Psát filozofie může jenom hlupák, který neví nic o jejích antických základech,“ rozčilovali se staromilci. „Pište si klidně filozofie podnikání nebo podobné hovadiny, ale já jako vzdělanec chovající lásku k moudrosti, filein sofia, trvám na psaní jedině s es.“
Tehdy jsem čerstvě nastoupil na bohemistická studia a měl jsem to štěstí, že jsem vzrušenou debatu mohl sledovat z katedrové perspektivy. Chodil jsem na přednášky profesora Alexandra Sticha, učitele s nekonečnou znalostí historie literární i lingvistické a také zoceleného praxí z korektoren, neboť ho za normalizace k vědecké práci nepustili. Podle něj jsme spadli do pasti ideologického čtení, ze kterého nebylo úniku. Píšeš renezance? Jsi omezenec bez vědomí souvislostí. Píšeš renesance? Jsi fosilie, která nic neví o vývoji.
Ministerstvo školství, odpovědné za zavádění normy do učební praxe, se džina vypuštěného z láhve zaleklo a nechalo k pravidlům vypracovat dodatky, které ráznost původního znění změkčily. Připustily možnost psaní „pod obojí“.
Od těch dob uběhlo mnoho let a celou diskusi/diskuzi vzal čert. Dnes se vedou spory jinačí, přičemž jejich výbušný charakter sytí fakt, že v nich leckdo vidí bojiště kulturních válek. Tak například v Pasece cizí ženská příjmení přechylujeme, neboť ctíme flektivní podstatu češtiny. Někdy kvůli tomu čelíme obvinění, že jména sexisticky ohýbáme a hájíme šovinistický anachronismus. Kdo zná naše ediční plány, ví, že o nějakém patriarchálním despotismu nemůže být řeč. Jako první nakladatelství u nás jsme vydali původní českou dětskou knihu o trans lidech a genderové nebinaritě. Jmenuje se Ani holka, ani kluk a její autorka Marto Kelbl v ní propojuje vlastní příběh hledání sebe samé s naučným putováním po nejrůznějších kulturách na světě, které tyto fenomény považují za přirozené. Knížka se ocitla v širších nominacích na Magnesii Literu i na Ortenovu cenu. Možná i proto, že Marto o složitých věcech vypráví bez lomítek a kostrbatých novotvarů, které brzdí flow řeči a jako by vypadly ze slovníku obrozeneckých brusičů.
Bavorská vláda právě zakázala „genderová“ znaménka v úředním styku a částečně také na školách. Nedivil bych se, kdyby její rozhodnutí vzbudilo debatu ještě zjitřenější než reforma českých jazykovědců před třiceti lety. Stát si vždycky koleduje, když nařizuje lidem, jak mají nakládat s něčím tak důvěrným, jako je jazyk v jejich ústech. Jenže řeč je jako řeka, kterou tvaruje a pohání důmyslný systém meandrů, ostrůvků, jezů a kaskád. Umělé překážky, které do jejího toku klademe, třeba v podobě slov s hvězdičkou nebo podtržítkem, stejně brzy strhne svým živým proudem. Anebo se rozlije do slepých ramen.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.