Americký hudebník Anjimile na svém druhém albu The King směřuje od indie folku k rozmáchlému art popu, v němž subtilní kytarové písničkářství provázejí desítky drobných ruchů, vazeb, dozvuků. Osobně laděná nahrávka spojuje neutěšenou tematiku s promyšlenými aranžemi a podmanivým, éterickým zvukem.
„Pokud Giver Taker bylo album modliteb, The King je albem kleteb.“ Bostonský hudebník Anjimile Chithambo shrnuje svou druhou studiovou desku jednoznačně. Zatímco debut z roku 2020 reflektoval radost z úspěšného boje s alkoholismem, druhá deska řeší rasismus, transfobii a odcizení. S temnějšími tématy se však paradoxně pojí „andělský“ zvuk. Giver Taker byl v zásadě konvenční indie folk, kdežto The King se více inspiruje sborovými, vágně sakrálními zpěvy a uchvacuje vrstevnatou produkcí a zvukovými ornamenty. I tak ale vyjadřuje pocity marnosti a vzteku. Právě ty ostatně stojí za genezí alba, na němž Anjimile vypráví silný osobní příběh.
Má matka ráda bojuje
Skladby vznikaly bezprostředně po policejní vraždě George Floyda a během protestů Black Lives Matter. Afroamerický hudebník vzpomíná, jak v něm vřela krev při sledování zpráv o dalších úmrtích. Píseň Animal, která vznikla den po Floydově smrti, je fantazií o pomstě, ovšem majestátní táhlé tóny sugerují nanejvýš jemnou výčitku nebo smutnou rezignaci. Lépe odpovídá forma obsahu u osobnějších písní. Anjimile pochází z konzervativní křesťanské rodiny, která se těžko vyrovnávala s jeho homosexualitou. Když pak učinil coming out jako trans muž, matka se od něj úplně odřízla. Skladba Mother je dojemným žalozpěvem nad jejich odcizením a také dobrým příkladem Anjimileho textařské metody, již charakterizuje autobiografičnost a popisnost, ale také využití synekdochy a fragmentů.
Fragmentárnost je zde skutečně efektivní. První sloka („Ach, má matka ráda bojuje / Ach, má matka mě vychovala dobře / Ach, má matka má boha nad sebou / Ach, má matka nemá nikdy dost“) svědčí o nejednoznačnosti vztahu a obsahuje několik klíčových motivů, které se pak na albu opakují: matčinu přísnost a víru, ale i lásku, která zcela nezmizela. Ambivalenci podtrhává parafráze jejího výroku: „Miluj bojovníka, nenáviď boj.“ Nakonec se zpěvák ptá, jestli je a může být jejím synem. Je to jen pár jednoduchých slov v několika opakováních, ze kterých se skládá hrubý obraz. Ten pak prokreslují písně Father a Anybody: první vyprávěná z pohledu starostlivé matky, jejíž dítě má problémy s alkoholem a opustilo její víru; druhá o jejím dusivém přístupu i minimálním zapojení otce.
Útěk od indie folku
Anjimile ovšem není jen písničkářem, který se vyznává z životních trablů. Studoval hudební průmysl na vynikající univerzitě a po vydání debutu podepsal smlouvu se slavným labelem 4AD. Díky ní si hudební samouk a bývalý sborista mohl najmout producenta, který by jeho vizi dal tvar. Volba padla na Shawna Everetta a šestinásobný vítěz Grammy záhy přišel s nápadem omezit zvukovou paletu na kytaru a hlas. To, co dokázala dvojice z téhle banální kombinace vykouzlit, je neuvěřitelné. Například skladba Black Hole začíná ambientní plochou, do níž vstupuje basová linka s agresivními metalickými perkusemi jak ze současné postklubové produkce. Houpavý rytmus akcentuje kolísání Anjimileho sladkého, androgynního hlasu, kterému stačí zpívat bezeslovnou frázi, uhrančivou jako západoafrická ukolébavka. Zpěvy se zdvojují, podklady se dynamicky přelévají od zahuštěného tlaku k subtilnosti. Jednoduchou strukturu doplňují desítky drobných ruchů, vazeb, dozvuků.
Everett prý při nahrávání do kytar bušil, rozbíjel je, nořil je pod vodu. Jeho zásadním přínosem je to, že osvobodil hlas od bezprostřední vazby na kytarovou linku. V písni Mother producent hlavní melodii potlačuje a deformuje, a hudba se tak přesouvá od průzračného folku k rozmáchlému art popu s komplexní instrumentací. Spojení mimořádného hlasu se studiovou magií vybízí ke srovnání s Bowiem, Byrnem, Sylvianem či Roxy Music; zůstávají tu však ozvuky kostelních sborů jako symbol hledání spirituality, byť už bez náboženství, a je tu i určitá zemitost nebo prostota folku.
Některé skladby se na útěku od neškodnosti indie folku zastavily na půli cesty. Ale vrcholy alba patří k tomu nejlepšímu, co loni vzniklo. To je případ neznatelné gradace v tracku Animal, extatické titulní skladby The King, kde kytara supluje cembalo, nebo zlomu v Anybody, kde hlas přeskakuje do vypjaté polohy: „Nemůžu snít / protože ve svých snech / křičím“. Na počátku byla bolest, následoval talent, na konci je hudební průmysl – ten tu ale pro jednou sehrál pozitivní roli. Snad bude mít Anjimile odvahu k takto nekonvenčnímu přístupu i příště.
Autor je hudební publicista.