Koláž Eva Koťátková
Sezona kulturních cen letos skončila. Zaplaťpánbůh. Záběr všelijakých ocenění hudebních, filmových, designových, literárních je stále podrobnější a rozsáhlejší. Brzy už snad nebude umělec, který by nebyl oceněn, dílo, které by bylo přehlédnuto. Segment trhu, který by nebyl dostatečně obsloužen čili cenově a mediálně saturován.
À propos trh. Jako by to byl právě tento tajemný vládce světa, kdo se – ať se děje, co se děje, dříve či později – stává skutečným dramaturgem cen. Aby ne, vždyť na trhu se určuje cena všeho, cena chleba, politického programu, cena života, a samozřejmě i cena uměleckého díla. Kdo nezíská na trhu svou cenu, jako by nebyl. Z kultury jsou i proto kreativní průmysly, fabriky na umění, krásno i ošklivo, továrny tvořivosti, jejichž jediným smyslem je za snesitelných ekonomických podmínek kultivovat lidské prostředí. Udržet průmysl v chodu – to je dnes, přesněji už dlouhá desetiletí, ten pravý pohon umělecké tvorby.
Umělecké ceny plní roli jakéhosi showroomu toho kterého průmyslu, jenž se uchází o konzumenta, o zákazníka, takže se mu logicky nabízí ze všech možných úhlů, ve všech možných kabátech a převlecích. Audiovizuální, hudební i literární ceny propadají kouzlu žánrů, aby každému bylo učiněno zadost. Průmysl se cenou sebepotvrzuje, a protože alternativa už dnes není možná, všichni věnují veškerou energii tomu, aby svůj průmysl zpropagovali, aby ho zpestřili, nakadeřili, aby ho před zákazníkem načechrali, aby dílo vkusně, ale třeba i lascivně či jinak provokativně svádělo. Stalo se neodolatelným. Naleštěný vyšperkovaný showroom – je snad lepšího důkazu, že kreativní průmysly se společnosti zatraceně vyplácejí? Že ekonomika a umění si rozumějí, podobně jako si mohou, dokonce ke štěstí všech mají rozumět ekonomika a ekologie? Umění a kultura je byznys jako každý jiný, a právě proto se jich nemusíme bát a můžeme si tak radostně a krásně užívat. Slavná marketingová věta starých Hospodářských novin „Vidíme byznys za vším“ se v nové kreativní průmyslové vrstvě mění v byznysově roztomilé „Vidíme umění za vším“. Obojí proměňuje citlivost vnímání a myšlení, omezuje a otupuje, jakkoliv na tobogánu tržních cen je to tak parádní a strhující jízda.
Beyusova maxima, že všichni jsme dnes umělci, chápaná jako obrat k sobě coby uměleckému dílu, o něž jde především, v pozdní moderní době pervertuje do podoby průmyslového tržního štěstí. A to lidi nakonec baví. Žijeme v dokonalém čase, v němž umění našlo svůj smysl v potvrzování pravidel trhu, která k boji proti systému využívá i rétoricky autentická levice s falešnou nadějí, že až se všechno zlomí správným směrem a najde se alternativa, trh a nekonečné „tržnění“ (marketingová frivolnost psaní patří k trhu) všeho, včetně myšlení, předá vládu jakémusi hlubšímu smyslu.
Kulturní či umělecké ceny jsou v poslední době nejzajímavější právě v tom, jak se v nich zrcadlí tento segmentární průmyslový pohyb. Ve filmu už nejde o Film, například o výjimečnost tvoření obrazů a jejich montáže, nýbrž o technické profese, efekty zvuku, naplnění žánru a vzoru obrazu a také, to zejména, o počet diváků, kterému se dnes poeticky a neprůmyslově říká „rezonance publika“. Literární ceny už nehledají Literaturu. Vystačí si s psaním, kterého je všude dost, ne-li inflační nadbytek, protože každý dnes píše s nárokem na průmyslovou značku a ocenění. Samotným literárním centrem je Kniha, jakkoliv o tu jako artefakt v Literatuře vůbec nejde. Kniha, k jejíž smrti sice došlo symbolicky již dávno obratem k jazyku a textu a nakonec k novému myšlení obrazu, Kniha, která však neustále vstává z mrtvých a kvůli novému životu po životě se mísí právě s obrazy, nejlépe s filmem. Film je zejména v Česku často literární žánr, ale dá se Kniha psát filmem? Nominační shoty nejznámější ceny českého knižního průmyslu Magnesia Litera jsou instruktivním příkladem, že jde o slepou, i když občas zábavnou cestu.
Kulturní ceny možná přitahují pozornost veřejnosti k umění a kultuře jinak masově spíše inertní, jenže toto zpozornění se obrací téměř výhradně k průmyslovému tržnění, a ne k výjimečnosti a odlišnosti prozíravosti umění, třeba ve vztahu k vědě či filosofii. Umění podobně jako věda a filosofie mají smysl až tam, kde protrhávají ochrannou plachtu poklidné každodennosti zdravého selského rozumu, kterou tvoří především zábava.
Je-li dnes zábava jednotným tržním obalem všeho, je takové protrhávání zatraceně těžké, to ale neznamená, že umění (film, literaturu atd.) lze jen tak pro zábavu nahradit průmyslovým, byť i nádherně designovaným zbožím. A cena za tuto ztrátu umění, které se dopouštíme nejen na vyhlašování cen, je příliš vysoká, mnohem vyšší než příjemné zisky z prodeje univerzální zábavy.
Autor je publicista.