Ilustrace Vít Svoboda
„Teď není čas váhat! Teď je čas na odvahu a odpovědnost! Teď jde o všechno! Česká republika čelí zásadním výzvám, které ovlivní naši budoucnost na dlouhá desetiletí. Letos půjde o naši budoucí bezpečnost!“ Tak zněly nesouvislé výkřiky v podobě tweetů premiéra Petra Fialy v polovině května. Začala kampaň a nastal čas, kdy budeme ve veřejném prostoru čelit morálnímu kýči koalice tvořící vládu, o níž lze jen stěží říct něco dobrého. Přesto, nebo snad právě proto, budeme opět vystaveni vydírání, které má jediný cíl: zajistit pravici vítězství ve volbách. Snad by to ani nemělo smysl komentovat, kdyby nehrozilo, že se opět podaří přesvědčit dostatečně velký počet lidí, že tentokrát jde opravdu o vše. A že to tedy přece jen „hodí“ menšímu zlu.
O tom, jak prázdná hesla představitelé koalice Spolu produkují, svědčí premiérova proklamace, že vzdělání má být priorita. Přitom se vláda neuměla popasovat ani s tím, že během jejího mandátu nastupovaly do středních škol generačně silné ročníky. Školy řeší, jak zaplatit nepedagogické pracovníky, a na některých univerzitách mají pedagogové menší platy než prodavačky v supermarketu. Mimo to se vládě podařilo vytvořit reformu sociálních dávek, která dopadne na řadu zranitelných a množství lidí dostane do neřešitelných situací. O negativních dopadech této reformy přitom vláda s občanskou společností nediskutuje, pouze opakuje svou mantru, že zamezí zneužívání dávek.
I řada kritiků současné vlády nicméně oceňuje její zásadový postoj vůči Ukrajině. Česko navíc přijalo na počet obyvatel téměř nejvíc uprchlíků v Evropě a vláda se dokonce na billboardech chlubila, že zvládla jejich integraci. K tomu se dá říct jediné: tam, kde integrace proběhla hladce, lze většinou zásluhy přičíst solidaritě části české společnosti, která neváhala dodat materiální i psychosociální pomoc a mnoha lidem skutečně pomohla. Spousta zranitelných uprchlíků, samoživitelek, seniorů nebo nemocných lidí však zápasí s nedostatečnou pomocí českého státu, který už tradičně nedokáže určit ani to, kolik jednotlivec nebo rodina potřebují k důstojnému životu, a pomoc je tak nastavena nesmyslně nízko.
V diskusích o tom, jak koalice Spolu svou kampaní citově vydírá své potenciální voliče a využívá katastrofických scénářů k získání lidí, kteří by za jiných okolností tuto koalici nevolili, zaznívá i argument, že dřívější strašení (ponejvíce komunismem) sice bylo přehnané, ale teď je prý situace jiná, světový řád se mění, a proto si nesmíme zvolit populisty. Což vlastně znamená, že dřív jste volili pravici zbytečně, pokud jste ji tedy volili, ale tentokrát vám nic jiného nezbývá. Mluvíme přitom o vládě, která zpochybňuje verdikty mezinárodních soudů (konkrétně Mezinárodního soudního dvora a Mezinárodního trestního soudu) a vyjadřuje podporu izraelskému režimu, jenž decimuje obyvatelstvo Gazy způsobem, který se vzpírá lidskému chápání. V Gaze je hladomor, ale Izrael od počátku března blokuje veškerou pomoc a tamní obyvatele dál bombarduje, vysidluje a nechává umírat hlady. Izraelští politici plánují vytvořit na jihu Pásma Gazy koncentrační tábor s tak krutými podmínkami, aby přeživší toužili Gazu opustit. A za této situace naši politici izraelskou vládu ani slovem nekritizují, naopak její představitele ujišťují o své bezpodmínečné podpoře. Na nebezpečí, jež plyne z pohrdání mezinárodním právem, čeští politici prakticky neupozorňují. Jediný, kdo jasně vyslovil, že se naše vláda aktivně podílí na destrukci mezinárodního řádu, je senátor Pavel Fischer. „Svět se změnil a žijeme v nebezpečné době. To bezpečnostní oslabení ale souvisí i s tím, že se z mezinárodního práva stal trhací kalendář. A přitom závazky, které pro nás z mezinárodního práva vyplývají, najdeme v těch nejdůležitějších strategických dokumentech České republiky, jako je bezpečnostní strategie, kde se píše, že respekt k mezinárodnímu právu těsně souvisí jak s naší bezpečností, tak s naší prosperitou. Proč to nechceme slyšet v případě Státu Izrael?“ ptal se Fischer v Senátu, když senátoři rozhodovali, že uspořádají slyšení o přesunu české ambasády v Izraeli do Jeruzaléma.
Politici z koalice Spolu nás tedy přesvědčují o tom, že je máme volit, abychom si v nejistém světě zajistili bezpečnost (můžeme se jen domýšlet, že jim tedy zřejmě máme odpustit jejich špatné vládnutí), a přitom se sami podílejí na destrukci mezinárodního řádu. Sama nevím, koho bych mohla volit s čistým svědomím. Byla bych ale ráda, kdyby si co nejvíc lidí uvědomilo, že volba Spolu v zájmu „budoucí bezpečnosti“ je jedna velká iluze.
Autorka je zástupkyně šéfredaktora Deníku Alarm.