A v tu chvíli se všechno změní. Utrpení nezmizí, ale přestane klást tělu odpor. Krok se srovná, dech ustálí jako zahřátý motor, pokožku zalije pot. Běžím v pomyslné bublině, chráněn před vlastní slabostí. Jsem tu, celou svou fyzickou přítomností, a současně se sobě vzdaluji.

Je to šest let, co jsem se stal abstinentem a alkohol vyměnil za běžecké boty. Od té doby sleduji, jak blízko má pohyb k psaní. První odstavce jsou jak první kilometry, namáhavé a klopotné, za moc nestojí. Dobří editoři vědí, že na začátku se nejvíc škrtá. Historik a strhující vypravěč Petr Čornej mi jednou prozradil, že když psal svou monumentální práci o Janu Žižkovi, začal nejprve druhou kapitolou. Do první se pustil, až když byl v dostatečné formě.

Běžci začátek přeskočit nemůžou. Nemůžou se po třetím kilometru vrátit na start a vyběhnout znovu, tentokrát ve vyladěném akordu svalové práce a srdečního tepu. Můžou však poznatek nevyhnutelného zahrnout do své strategie. Pokud závodí, připravují se, podobně jako Čornej, rozklusem.

Nejdůležitější je ovšem víra, že bude líp. Běh je v hlavě.

„V tom jsme si všichni rovni. Prakticky každý den se mi nikam nechce. Musím se nutit a přemlouvat, abych aspoň krátce někam vyběhl,“ píše Jan Havlíček, literát a trenér, v knížce příznačně nazvané Nenávist k běhu. Tu ilustroval a ve svém sympatickém „rodinném“ nakladatelství Take Take Take přednedávnem vydal Jindřich Janíček.

Havlíčkovy texty původně vznikaly pro web brunningmag.cz a pro spřízněný magazín B, který se díky přitažlivé grafické úpravě a pestrému obsahu (kromě reportážních materiálů publikuje i povídky a další literární útvary) brzy vyšvihl ze sportovního fanzinu do podoby krásného tištěného artefaktu, jenž si získal pozornost i mezi lidmi, co se nerozběhnou ani za tramvají. Havlíčkovy příspěvky, nyní sebrány do jednoho uceleného svazku, ukazují šíři a kondici autorova záběru. Nejen tu běžeckou.

V jeho esejistických glosách se potkává americká klasika s ruskou avantgardou, Walt Whitman („proslul spíše výkony plaveckými než běžeckými“) s Daniilem Charmsem („v ruské literatuře se prakticky neběhá“). Rozebírá se imaginace Carrollovy viktorián­ské Alenky i vize sovětského futuristy Ela Lisického. Běh je základnou přemýšlení o němých groteskách Bustera Keatona stejně jako o fantazijních světech Hajaa Mijazakiho.

Havlíčkovy úvahy jsou lyricky meditativní i filosoficky soustředěné. Zkušený sportovec sleduje, co se s běžcem děje za tmy, v krajině nebo jak běh ovlivňuje vnímání času. Proplétání energie literární a fyzické nám může připomenout psaní Jana Hanče, básníka v těle atleta, jenž se podobně jako Havlíček zabýval sprintem i trenérskou praxí. Ostatně Hančovi a listům, které tento souputník Kamila Lhotáka a Jiřího Koláře ze Skupiny 42 psal svým svěřenkyním, je v Nenávisti k běhu věnován jeden z textů.

„Snažíme se dostihnout svého dvojníka,“ píše Havlíček v jiném příspěvku, když pojmenovává pocity závodníka na trati. A opět nelze nemyslet na spojitost s literaturou. Osobně si myslím, že touha dohnat naše vlastní alter ego stojí u kořenů nejen sportovní, ale také čtenářské vášně. Jsme jako hrdina Klubu rváčů, oné moderní verze jekyllovsko­-hydeovského mýtu. Vzpomínáte, jak se protagonista románu (a filmu) snaží zastihnout Tylera Durdena v nekonečné honičce světem? Cigareta ještě hoří v popelníku letištní kavárny, ale kuřák jako by se před vteřinou vypařil. Když čteme, poznáváme sami sebe v odrazech slov; ještě před vteřinou jsme tady byli, už už se držíme za límec – ale s každou další větou jsme zase dál, sami nedostižně daleko před sebou. Závod, který nemá konec. Závod, který nelze vyhrát.

Běh se řídí stejnou logikou jako sen. Nevěřte těm, co tvrdí, že při něm řeší praktické úkoly. Pravidla běhu nejsou totožná s pravidly excelové tabulky. Nenabízejí odpovědi soustředěné do úhledných sloupců. Přinášejí poznání v absolutním plánu: jako když blesk na vteřinu ozáří setmělou krajinu a nasměruje tápajícího poutníka pro další pohyb terénem.

Když před lety shrnul Jindřich Janíček své běžecké komiksy do souboru B jako běžec, napsal k němu Havlíček předmluvu. Všímá si v ní zajímavé souvislosti: čtenář překonává prázdný prostor mezi komiksovými obrázky, stejně jako běžec přechází mezi jednotlivými kroky do letu. A také v našich životech vkládáme mezi realitu konání pojivo tužeb. „I my neustále spojujeme viditelné skutky pomocí představ, myšlenek a snů, a zároveň jejich prostřednictvím nahlížíme naše jednání zvnějšku,“ píše Havlíček.

Dokončuji tento text. Obouvám se… vyrážím… Vstříc bolesti – a snům.

Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.