Divadlo NoD, Praha, psáno z premiéry 30. 5. 2025
Nezávislá divadelní skupina 8 lidí se ve své nejnovější inscenaci rozhodla zpracovat nejen úzkost z klimatických změn, ale také vyhoření pramenící z nedostatečných a neúčinných snah tuto krizi řešit. Vtipně si proto zvolila prostředí sauny, z jejíchž rituálů představení obrazově čerpá. V sauně totiž nejde jen o vysokou teplotu a ledovou koupel, ale také o sdílení, zpomalení a očistu. Diváci se stávají součástí rituálu, zouvají se a usedají na dřevěné lavice. Kvintet postav pak představuje různé (místy až schematické) reakce na klimatickou krizi – od meditace po čtení „pozitivních zpráv“. Boris Jedinák vystupuje se zneklidňujícím monologem, v němž si klade otázku, co má v jeho životě vzhledem k postupnému oteplování planety vlastně smysl. Další výrazná tematická rovina inscenace zachycuje cestu tvůrčího týmu do Chile, kde divadelníci pozorovali přímé dopady klimatických změn na život místního obyvatelstva. Zpřítomnění globálních důsledků, jakým je mimo jiné masová migrace, nutí diváky přemýšlet o vlastní pozici. Ačkoliv ze závěrečné písně Anny Klimešové bylo patrné, že si tvůrci a tvůrkyně uvědomují svou privilegovanou pozici, nepřestávala jsem bojovat s pocitem, že pláčeme nad rozlitým mlékem pohodlně uvelebení v bezpečí sauny, respektive divadla. Co vlastně 8 lidí chtělo svou inscenací říct? Spíše než o apel se jednalo o výzvu ke sdílení. Možná je divadlo v tomto případě místem, kde frustrace rezonuje kolektivně, a to nám – byť jen na chvíli – dává pocit, že v tom nejsme sami.