Přeložila Alžběta Knappová
Dokořán 2024, 228 s.
Hubatou a ráznou bábu, hrdinku a vypravěčku románu Jen zubatí se smějou, jsem klidně mohl v ulicích polských měst někdy potkat – dost možná po mně chtěla oheň, nebo já po ní. Jaké by to asi bylo, promluvit s ní třeba čtvrthodinku? Nejspíš by ale neměla důvod ani chuť se se mnou vybavovat. Paní Wera, bývalá pánská kadeřnice, která přišla o salon, má svých starostí dost. Žije v bídě a navíc se právě stala vdovou: „Zemřel mi chlap, to s sebou nese výdaje.“ Vysloužilý žokej už sice za nic nestál, ale pohřeb mu hodlá zařídit jaksepatří. A tak se vydává na nezbytné obchůzky – pro rakev, pro boty, proti svému přesvědčení i za knězem, a k tomu neustále shání peníze a všem se snaží něco střelit. Výpravy po městě se zároveň stávají výpravami po vlastní minulosti, po „jasných i temných letech“, po dávných milencích a po milenkách, co se nebáli jejích „prsou jak útesy“ a „zadku jak glóbus“. Pohřební hostinu ale nakonec uspořádá sama pro sebe. Oceňovaný román Zyty Rudzké (viz rozhovor na straně 4) se dá číst i jako vyprávění o sociálním vyloučení, ale není to hlavní linka. Společenské dějiny zůstávají v pozadí, pro Weru málo znamenají. Měla pánské kadeřnictví a už ho nemá – to je střed její politické ekonomie. Ostatně pasáž, kdy nakráčí do barbershopu, který vystrnadil její podnik, je sice vtipná, ale ne tak působivá jako ty, kde hrdinka svým nesmlouvavým (a výstižně přeloženým) jazykem mluví sama k sobě: „Nakonec přileze zima. Spoutá hubu, zmrazí prdel, ze srdce je rázem rampouch.“