Po letech jsem začal pravidelně číst časopis Tvar a dočkal se jedinečného čtenářského zážitku. V čísle 11 se objevil celostránkový text Doroty Ambrožové. Spisovatelka, která v minulém roce debutovala románem Poslední léto, se v něm věnuje stále palčivějšímu problému odměňování autorů (a potažmo i dalších profesí spojených s vydáváním literatury). Na pozadí jednoho drobného dilematu rozvíjí svůj osobní příběh spojený s psaním knihy, předkládá kritiku mizerného finančního ohodnocení i svůj postoj k honorářům a penězům. Končí otázkou, co všechno vlastně autor musí mít za sebou, aby se vůbec mohl k tak podstatným problémům vyjadřovat. Cenné je, že Ambrožová našla odvahu postavit se před čtenáře a vylíčit jim svou rodinnou situaci, ukázat, že bez partnera, vydělávajícího pravděpodobně alespoň průměrnou mzdu, a se starostmi o děti by nejspíš nenapsala ani řádku. Nakonec dochází k závěru, že „rozpor mezi tím, jak vysoko literaturu společnost cení, a tím, v jak špatných podmínkách vzniká, je značný“ a že elitní věc z ní „nedělá ani tak společenská prestiž, jako spíše podmínky autorů a autorek, které jsou zkrátka pro velkou řadu potenciálních literátů existenčně neproveditelné“.
Co se ale Dorotě Ambrožové nestalo! Namísto pokusu o diskusi její docela upřímnou zpověď náležitě pojednal akademik Pavel Janoušek. Tentýž Janoušek, který už před lety neblaze proslul svými postoji ke snahám mladých autorů proměnit alespoň v drobné výseči krajinu české poezie. Myslel jsem, že velikán zdejšího literárního provozu se omezuje už jen na sepisování recenzí s předepsaným počtem úhozů a redigování povídaček z dějin české literatury a dramatu, avšak nikoli. Pana profesora nejspíš namíchla špatně napsaná recenze knihy Až skončí práce, otištěná ve stejném čísle Tvaru jako článek Ambrožové. A protože byl v ráži, vzal to z gruntu.
Hned na úvod jí podrazil nohy, tituluje ji „vynikající spisovatelkou, která to o sobě ví – a také vždy věděla, že svými prózami obdaruje lidstvo“. Hned u této v pořadí druhé věty mě napadlo, jak asi musel být redaktor Tvaru při práci na textu Pavla Janouška, mnohaletého předsedy Společnosti přátel Tvaru, nemálo pokorný a tolerantní. Všude jinde by nejspíš tenhle zlostný paskvil autorovi omlátili o hlavu, a spolu s ním i formulace typu „jak má chudák holka dál svým psaním obdarovávat lidstvo“. Ta chudák holka je přitom matka dětí, člověk, který se snaží obstát ve světě; ale co na tom, Janoušek si z ní udělá terč svého ostrovtipu a v domnění, že zachraňuje svět před pohrobky bolševiků, ji zhanobí v takovém stylu, jaký by si naživo nedovolil k nikomu: ani ke své kolegyni, ani k řidičce autobusu, ani k mnohokrát vyvolávané pokladní z Lidlu.
Když necháme stranou Janouškovy impertinence, co z jeho textu zůstane? Pravděpodobně jen jeho dojemná starost, aby literatura přežila názory lidí, kteří ji tvoří. Zbytek je irelevantní a s textem Ambrožové se míjí. Janoušek se snaží vykreslit známý obraz levicově orientovaného umělce, který stojí před státní institucí s nataženou rukou a usiluje zajistit si pohodlný život. Ano, to píše tentýž člověk, který po celý svůj život dostával výplatní pásky v institucích provozovaných z rozpočtu státu a jehož zaměstnáním dvě třetiny obyvatel tohoto státu otevřeně pohrdají. Těžko se zbavit dojmu, že se chudák nejspíš zalekl konkurence ze strany lidí, kteří by chtěli podobné výsady, jaké měl on. Kdyby si ovšem přečetl Ambrožovou ještě jednou, možná by si uvědomil, že mu jen strach zalepil oči. Autorka v textu žádný z takových požadavků neklade a svou pozornost obrací k nakladatelům i k samotným čtenářům.
Tak teď už aspoň Ambrožová ví, že žije v Česku, v zemi, kde i v roce 2025 jsou někteří lidé tak moc vystrašení normalizací a v mnoha případech – netvrdím, že zrovna v tom Janouškově – znechucení svou vlastní rolí během ní, že jakýkoli, klidně i chabý pokus o kritiku současných poměrů je může pronásledovat jako noční běs. Co na tom, že Ambrožová psala jen o honorářích, tedy o klíčovém momentu v produkčním řetězci původní české literatury? I to jsou přece náběhy k zavádění centrálních spisovatelských institucí; a ty, jak je zřejmé z Janouškova uvažování, mohou být jedinou odpovědí na problémy, které způsobuje tržní model v oblasti vydávání uměleckých děl.
Čekal jsem, že se ve Tvaru objeví další text, který by na Ambrožovou navázal. Problémů spojených s mizerným odměňováním za intelektuální práci autorů, redaktorů a grafiků je víc než dost; našel jsem ale jen další porce poezie a sdělení, že časopis během prázdnin nebude vycházet. Diskuse, kterou si dluží nejen autoři samotní, ale i Svaz českých nakladatelů a knihkupců, se odkládá na neurčito. Nejdříve bude třeba vysvětlit lidem zaměstnaným v kulturních institucích, že snahy nastavit lepší finanční ohodnocení za práci těch, co nemají jistotu stálého úvazku, neznamenají nasednout do stroje času a vrátit se do dob vrcholné normalizace.
Autor je antikvář a nakladatel.