Bylo nebylo patří k nakladatelstvím, jež pečují o vydávání autorských knih, které se často objevují v nominacích na různé umělecké ceny. Navzdory, anebo možná právě díky tomu, že ukazují, že „krása“ autorských knih může být zcela neokázalá. Ale také naprosto neomezená jakýmikoliv pravidly, a oč méně vyzývají k hlubokému čtení, o to větší pozornost si nárokují.
Ilustrace Kateřina Černá
Nejkrásnější autorskou knihu jsem viděla u Josefa Hampla. V parném létě, v nizoučkém podkroví, kde voněla dřevotříska. Bylo dusné horko, a kdyby si pan Hampl nedával pozor, mohutnými zády by tu sedlovou střechu nadzvedl. Ukazoval nám šité obrazy, samozřejmě nad šicím strojem, a najednou si vzpomněl, že jsme od knih. A tak sáhl do šuplete a vytáhl krabici. V ní byla v hedvábném papíře zabalená sněhobílá kniha. „Věnoval jsem ji ženě jako svatební dar.“ Myslím, že řekl právě tohle. A pomalu, uctivě listoval objemnou knihou, která ale působila jako snesená z oblaků, lehce a nadzemsky. Tu a tam bylo do bílých listů cosi vytlačeno, cosi vlastní rukou uděláno. A kdo ji viděl, četl to láskyplné vyznání, které do ní bylo zapsáno zcela beze slov.
Otisk v mysli i prstech
Neumím říct, co je autorská kniha. A to je v nakladatelství Bylo nebylo, které snad již devátým rokem spoluvlastním, tu a tam vydáváme. A já si nekladu jen otázku, co je autorská kniha, ale možná ještě častěji, co je krásná kniha. Která kniha je krásná? Nedávno jsme šly s kolegyní Annou Pleštilovou na vyhlášení Zlaté stuhy, protože jeden z našich titulů získal nominaci. Šly jsme tam poprvé a nestudovaly jsme, za co je nominován, protože jsme automaticky předpokládaly, že to je zkrátka nominace pro nejpěknější dětskou knihu. Hned v prvních minutách jsme však byly vyvedeny z omylu: dětské knihy jsou tu nominovány buď za text, nebo za ilustrace. Zbytek večera byl už jen šum. Jak se to dá oddělit? Jak můžete knihu rozdělit na dvě části? Jak to, že není automaticky vnímána jako celek? Jako něco buď funkčního, protože jedna složka podporuje druhou (a třetí – grafika – a čtvrtou – formát – a pátou – vazba…), nebo nefunkčního, protože něco zkrátka pokulhává? Dobrá kniha je přece ta, která obstojí jako celek. A krásná ta, která k tomu zanechá hluboký dojem: otisk v prstech, v mysli, v očích, v pevně zatnutých rtech nebo v úsměvu.
Anna Pleštilová užívá jednu překrásnou dichotomii. Opakem krásných knih jsou knihy lesklé, tedy podbízivé, zpravidla moderně upravené, s krásným materiálem a nákladně vyrobené, někdy hlavně proto, aby zakryly to, co jim vlastně schází. A schází jim velmi často něco podstatného, třeba dobrý text. Shodou okolností byla letos jedna z našich knih nominovaná i na Nejkrásnější knihu České republiky. Jak je patrno už z názvu soutěže, hodnotí se zde pouze estetické kritérium. Když jsem si prohlížela nominované knihy, nemohla jsem se ubránit pocitu, že faktury, které za ně vystavily tiskárny, byly na sumy vpravdě horentní. Náš nominovaný Deník (2024) Vlasty Hustákové s obálkou z prosté lepenky, vytištěný na nejlevnějším ofsetovém papíře, vyšel na 36 400 korun v nákladu 400 kusů. Působil v té přehlídce skoro nepřístojně. Nakonec doopravdy vyhrál, a mě zaskočilo, že ještě může zvítězit zcela neokázalá kniha, u které vyniká jen řemeslo – výtvarnice a grafičky.
Obyčejné sešitky
A tady se od krásné (nebo vlastně nejkrásnější!) knihy vracím k té knize autorské. Protože i v jejím případě vyniká um autora, který často stojí za textem (je-li), obrazovým doprovodem (je-li), celkovým uchopením, zpravidla má jasnou představu o formátu, materiálu, vazbě… A vlastně i o čtenáři a výlučnosti, nebo naopak „obyčejnosti“ té knihy. V Bylo nebylo jsme s Annou Pleštilovou vydaly autorské knihy signované a číslované v nákladu sto kusů, které stojí 500 korun. A vydaly jsme ručně tištěnou autorskou knihu Marka Vavřince, na níž nechal dva měsíce jen fyzické práce, a prodávaly ji za 380 korun. Protože Marek je z těch, kdo raději tvoří – a čím rychleji se kniha vyprodá, tím dříve se může vydat nová! Autorská kniha nemusí být zrovna na míru ušitým svatebním darem, a už vůbec nemusí existovat v jediném exempláři. A rozhodně nemusí být ručně vyrobená autorem.
Kateřina Černá skladovala autorské knihy (a autorské básně a recepty vyvedené na papírových dortových dečkách nebo rovnou papírových taškách – protože za ucho se hned můžou věšet na hřebík!) ve veliké skříni. Od každé knížky měla pár variant. Sama si je psala, ilustrovala, různě krášlila výtvarně i materiálem, navrhovala si celkovou podobu. Tu by chtělo do nitě vevázat kraječku, tu by to chtělo drobnou ražbičku… Kateřininy knihy vydáváme řadu let – jedná se o přetisky autorských knih, které jsou zpravidla vytištěné průmyslovou tiskárnou, ale ručně dokončované (nejčastěji ručně šité), a stojí vesměs pár korun, protože jsou to vlastně sešitky a protože pro malířku byly drobnou radostí, vážná tvorba stála jinde.
Ty, co nepatří do knihoven
O autorské knize – zrovna jako o knize krásné – platí, že to není věc. Je to volné umění, objekt připomínající knihu, projev výtvarného citu, který může mít blízko také k literatuře. Na čtenáře/pozorovatele/recipienta působí vším, co má k dispozici: obrazem, textem, barvou, materiálem. Zanechává dojem a vyvolává otázky. Autorská kniha postrádá jednoznačnou navigaci, která slouží jednoduché orientaci čtenáře ve svazku (třeba copyrightovou stranu, obsah, titul, patitul, paginaci, tiráž…). Zároveň to všechno může obsahovat, ale autor bude k těmto náležitostem přistupovat po svém, ryze po svém, a bez ohledu na čtenáře. Autorská kniha je nejspíš kniha bezohledná. Čtenáři nepomáhá, není to suma úhledně seskládaných vět, které vedou oko zleva doprava, shora dolů, po kapitolách a odstavcích… Neposkytuje jasné orientační body, nenapomáhá interpretaci.
Autorská kniha představuje osobitý projev autora, autorky či autorů. Je očitým svědectvím světa, jedinečnou výpovědí o žitém a myšleném. Obejde se beze slov. Nebo je prostě neskládá podle typografických pravidel. Pravidla nemá. Snad jen, že musí alespoň vzdáleně připomínat tu knihu, jak ji máme uloženou ve společné kulturní paměti… Je omezena materiálem? Dovedu si představit (a jistě taková existuje) autorskou knihu ze dřeva i z betonu. Je omezena vazbou? Známe knihy-kartotéky, které pracují s volně loženými listy. Je omezena formátem? Oproti jiným knihám se ty autorské nemusí přizpůsobovat výšce polic v knihovně. Ostatně by v knihovně vůbec být neměly! A měly by být vyrobeny rukama autorů? A od které chvíle? Měl by autor zasadit strom, z něhož vzejde papír na knihu? Měl by si koupit knihtisk? Musí vyčerpat všechnu dovolenou na to, aby knihy sám vytiskl a sešil? Jsem si jistá, že autorská kniha může být zhotovená z reklamního letáku, vytištěná ofsetem, digitálem nebo jehličkovou tiskárnou na papír toaletní nebo ručně vyrobený…
Díla, jež kladou odpor
Na dvoře čínských císařů se sbíraly a vystavovaly krásné předměty: ukázky špičkové řemeslné práce a umělecké tvorby. Císařští úředníci, císař sám i jeho konkubíny si je údajně dokázali hodiny prohlížet. Zblízka je studovali, hladili je prsty, převraceli v dlaních. S uznáním, s dojetím, s radostí, že mají krásu ve vlastních rukou. Stejné je to myslím s autorskými knihami. Někdy jsou obdivuhodnou ukázkou řemesla (knihvazačství, dřevořezby, litografie či jiných grafických technik), jindy obálkou na překrásné obrazy, které je věčná škoda ponechávat v zavřených deskách. (Takové autorské knihy si zavěšuji doširoka rozevřené do dvou kolíčků a vystavuji dvoustránky jako proměnlivé obrazy.)
Autorská kniha plní samozřejmě řadu funkcí. Třeba se angažuje, nebo zůstává zcela apolitickým, výsostně estetickým gestem, je-li to ještě možné, šokuje (knihy ničené, pálené, prostřílené, zakopávané a zase vykopávané…), je projevem láskyplným nebo ironickým. Často bývá skutečnou poctou knize jako takové. V každém případě však klade odpor. A svádí k tomu, aby byla prožita především smyslově, jako by si vůbec nenárokovala hlubší čtení, ale toho se vlastně vší mocí dožaduje.
Autorka je spisovatelka a redaktorka nakladatelství Bylo nebylo.