Když někdo potřebuje popsat sociální reprodukci něžným způsobem, často se uchýlí k pořekadlu, že jablko nepadá daleko od stromu. Co to vlastně znamená, nám ukazuje svět sportu. Na faktu, že šestnáctiletý Damián Čech podepsal svoji první fotbalovou smlouvu, by nejspíš nebylo nic tak pozoruhodného, kdyby se nejednalo o syna historicky zřejmě nejlepšího českého brankáře Petra Čecha. Ano, to byl ten vysoký pán v tankistické helmičce, který si během své kariéry přišel na více než padesát milionů eur. Peníze si vydělal poctivě, o tom žádná. Jeden by ale čekal, že jeho syn využije takové finanční zázemí například ke studiu na nějaké prestižní škole nebo že si bude válet šunky někde na pláži. Prostě cokoli jiného než v brutálně konkurenčním prostředí chytat kulatý nesmysl a doufat, že sklidí aplaus, když ho někdo trefí zblízka do obličeje.
Pohled na potomky dalších hvězd sportovního nebe výmluvně ukazuje, že jablko nejen nepadá daleko od stromu, ale dokonce se od něho mnohdy ani trochu neodkutálí. Hádejte, kterým sportem se živí syn naganského hrdiny Roberta Reichela. A mohli bychom pokračovat: potomek Michaela Schumachera taky jezdil Formuli 1 a ruská hokejová hvězda Alexandr Ovečkin sdílí videa, která dokazují, že jeho synek se naučil dřív bruslit než chodit. Sportovní kapitál se zkrátka dědí s až děsivou přesností. Sport je lákavý sociální výtah – kdo by nechtěl zabezpečit rodinu tak, aby jeho děti nemusely nikdy pracovat? V praxi do něj ale výrazně promlouvá sociální reprodukce, která způsobuje, že se nám naši sportovní oblíbenci vracejí v mladší, naklonované podobě.