V pražském Veletržním paláci je do konce srpna k vidění výstava Mlčící jaro: umění a příroda 1930–1970. Kurátorka Eva Skopalová v ní zkoumá mimo jiné návaznost meziválečného surrealismu a poválečné organické abstrakce, upozaďuje však technologické podmínky, které formovaly jejich výraz.
O mušlových korálcích z jeskyně Blombos, která leží asi tři sta kilometrů od Kapského Města, se toho v nedávné historii archeologie napsalo mnoho – jde totiž o artefakty považované za jedny z prvních ornamentálních projevů v dějinách lidstva. Věda však u této lapidární interpretace měkkýších schránek uzpůsobených k navlečení na tenké pásky kůže nezůstala. Zatímco během prvních vykopávek zkraje devadesátých let zkoumala jejich konstituci a opracování, o dvacet let později přišla s výkladem, který zmíněnou dekorační funkci spojuje s ustavováním subjektivity jedince, potažmo jeho širšího smyslu pro socialitu. Jinými slovy: artikulovala vztah mezi materiální kulturou, manuální dovedností a prvopočátky lidského sebeuvědomování.
Postava člověka se v tomto podání rodí prostřednictvím techniky v přímé vazbě na přírodu, tedy v jednoznačném rozporu s dualistickým schématem, které se v průběhu staletí vepsalo hluboko do podoby západní civilizace a které je pod tíhou kompozitní …
