Přeložila Jitka Jeníková
Dybbuk 2024, 376 s.
Egyptský nobelista (a zároveň jediný arabský nositel této ceny) byl u nás znám pouze jako autor knihy Skandál v Káhiře. Nyní máme k dispozici i Děti naší ulice, jeho nejznámější román. Ten vycházel na pokračování v egyptských novinách na sklonku padesátých let, aby pak na své vydání – coby zakázaný text – čekal až do roku 2006. Mahfúz mezitím napsal řadu románů, potýkal se s cenzurou a (málem ne)přežil útok náboženského fundamentalisty. Příčinou tohoto krvavého aktu byla kniha Děti naší ulice – rozsáhlá próza o tom, jakých podob může nabýt marasmus patriarchálního uspořádání arabské společnosti a jak krásné mohou být vize lidí, kteří přemýšlejí o míru, solidaritě a svobodě. Hrdinou této knihy je arabský lid sám; z jeho středu jednou za eón vzejdou hrdinové, jimž se podaří rozetnout kruh teroru. Pokaždé ovšem jen na krátkou chvíli a za cenu krvavého konfliktu nebo vlastní oběti. Mír v této společnosti netrvá dlouho a pokaždé vygeneruje další sektu lidí povyšujících se nad ostatní. Výsledek boje Arabů za svobodu je z dlouhodobého pohledu deprimující. Při četbě tohoto velkého dramatu o cyklických dějinách vás nicméně může napadnout, že se podobný kolotoč organizovaného násilí, jak ho dosti překotně a zároveň i podmanivě líčí Mahfúz, netýká jen Arabů, ale že i u nás se opět objevují hnusné postavy s holí v ruce. A zase už organizují společnost a přepouštějí její společné bohatství na účty nejrůznějších gangsterů a ochránců lidu. Říkám si: ještě že se nakonec odkazu mírotvorců chopí básníci a udělají z nich písně, které pak pějí do raušů kuřáků hašiše. Jinak se to dá přežít jen s obtížemi.