Nikdy tě nevydám

Co se dělo poté, co jsi odešel z dílny¹?

Byl jsem nezaměstnaný a to málo peněz, co jsem měl, jsem dával do svých knih. Říkal jsem si, že to nějak půjde, ale stálo mě to majlant…

A jaký byl další plán?
Chtěl jsem, aby mě někdo vydával, protože od úřadu práce jsem dostával čím dál menší podporu, nezbývalo mi nic na život. Začal jsem hledat práci kolem sítotisku, ale byly to samé průmyslové dílny. Předtím jsem pracoval v umělecké dílně. Nebyl jsem špatný tiskař, ale průmyslový sítotisk, to je jiná práce. Mohl jsem se to naučit, ale jenom kdybych narazil na vstřícného šéfa, který má dost času, což se obecně stává málokdy.

Mezitím jsem se snažil najít pro své knihy nakladatele v oblasti komiksu nebo parakomiksu². Tak padla volba na Cornélia. Tohle prostředí je hodně malý rybníček: v Paříži je to maximálně něco přes sto lidí a všichni se navzájem znají. Právě proto jsem šel za Jeanem­-Louisem³. Byl to nakladatel a zároveň i sítotiskař. Ukázal jsem mu svoje knihy, on se na mě podíval, rozesmál se a řekl, že mě nikdy nevydá. No, aspoň jsem měl jasno… Byl moc milý, zaplatil za mě jídlo v restauraci a oznámil mi: „Ne, ne, tebe já nikdy nevydám.“ Říkám si, výborně, aspoň jsem se dneska najedl, paráda. Jdu domů, tak to zas nevyšlo. Kromě tiskáren jsem obcházel i pařížské redakce novin a časopisů a nabízel své ilustrace. Všechny jsem obešel, všechny. Prostě beznaděj… Po euforii z Un Regard Moderne⁴ to bylo, jako kdybych dostal pár facek. Najednou o moje věci nikdo nejevil zájem ani si je nechtěl prohlídnout. Byla to ťafka, návrat do reality. To se stává. Musel jsem si připustit, že to asi nebude jen tak.

V té době jsem dál tiskl ve staré dílně. Byla dost daleko od Paříže a jezdit tam bylo ­drahé. Zkrátka jsem jen prodělával další peníze. A protože tam pracovali další lidi, to místo bylo příšerné a už tam nebyl Pakito⁵, takže to tam stálo za houby, snažil jsem se veškerou práci vždycky udělat za jeden den, abych se tam nemusel vracet. Někdy se to protáhlo a zůstal jsem tam přes noc. Používali jsme ředidla a já v těch výparech strávil třeba patnáct až šestnáct hodin. A byly chvíle, kdy mi to lezlo na mozek, byl jsem úplně mimo. V jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že jsem rozbil řezačku. Zrovna jsem seřezával celou knihu, ještě ani nebyla suchá. Viděl jsem, jak se blíží ostří, a bylo zjevné, že je to špatně – že knihu rozříznu vejpůl. Tak jsem ten stroj honem zastavil, čepel se zasekla v polovině. V tu chvíli jsem si myslel, že se řezačka rozbila. Ale jestli je po ní, nemůžu ji zaplatit. A tak jsem udělal něco šíleného, snažil jsem se zvednout ostří rukama. Najednou byla všude krev. Naštěstí jsem to zastavil včas, nebyl jsem blázen. Ale opravdu jsem se snažil zvednout tu čepel rukama, protože jsem zpanikařil. To byly situace…

Byl ten stroj rozbitý?

Ne, nebyl. To se jen spustila pojistka. Takhle jsme to tehdy dělali…

A Cornélius?
V Cornéliovi věděli, že tisknu, protože moje knihy pořád vycházely. Jednou mi Jean­-Louis zavolal a řekl: „Potřebuju tiskaře.“ A tak jsem přišel do Cornélia, ne jako autor, ale jako tiskař. Jean­-Louis byl sám velice dobrý sítotiskař, ale práce kolem nakladatelství mu zabírala moc času a nemohl ho už tolik trávit u stroje. Potřeboval s tím pomoct. Cornélius bylo malé, úplně chudé nakladatelství, takže mi hrozně špatně platili. Byl jsem zaměstnaný na poloviční úvazek, jenže práce přibývalo a já pořád dostával jen poloviční plat. Vydělával jsem sotva polovinu toho, co jsem dostával v té první dílně. Ale aspoň jsem měl sociální pojištění a mohl jsem začít platit účty za telefon nebo elektřinu a přispívat přítelkyni na domácnost.

Také jsem se musel naučit pracovat s jejich strojem, což bylo složité. Byl jsem zvyklý na automatické a poloautomatické stroje, takové, co si samy řídí rychlost stěrky. Vezmeš archy, sešlápneš pedál a sleduješ, co se děje, případně upravíš, co je potřeba. Ale tohle byl stroj s ramenem. A tam jsi to ty, kdo ovládá přítlak a rychlost stěrky. A na to jsem nebyl zvyklý. Moje první tisky za moc nestály. Prvních pár měsíců jsem si ale říkal, že to nezvládnu. Zase jsem panikařil, byl jsem si jistý, že mě vyhodí… Ale po nějaké době jsem pochopil, jak to funguje, a po několika měsících jsem začal odvádět dobrou práci.

Jak dlouho jsi tam zůstal?

Devět let, příliš dlouho, ale to je jiný příběh…

A nakonec tě Jean­-Louis vydal?

Jo, nakonec mě vydal.

Až po těch devíti letech, nebo dřív?

Dřív. Mezitím, jak vydával čím dál víc knih, bylo stále více práce v sítotiskové dílně, protože v té době dělal barevné sítotiskové obálky. Na druhou stranu, abychom udrželi celou tu mašinerii v chodu, museli jsme v dílně přijímat zakázky a tisknout pro ostatní, ale stejně toho nebylo dost. V jednu chvíli se vytvořil nepoměr mezi nakladatelstvím a dílnou. Jednou si Jean­-Louis stěžoval, že je provoz moc drahý, že musí platit odvody, můj plat a tak dále. Já jsem mu navrhl, ať rozdělí Cornélia na dílnu, jejíž chod zajistím já (a postarám se o svůj plat), a nakladatelství, o nějž se bude starat on. Byl ale proti. V té době to mezi námi začalo do­­opravdy drhnout. Protože já jsem o jeho knihy neměl absolutně žádný zájem. Autoři, které vydával, mě nebrali. Začal jsem se o ně zajímat až později.

Vůbec jsem třeba nechápal, jaký smysl má publikovat knihy Davida B. Toho už totiž vydávala L’Association⁶, která sídlila hned vedle, a já si říkal, co to děláme, co je to za pitomost? To samé Jean­-Christophe Menu, vlastně všichni autoři, které vydávala L’Associa­­tion. Teprve později mi Jean­-Louis vysvětlil, že chce vydávat především Roberta Crumba, ale dokud nakladatelství nebude mít strukturu, která Crumbovi zaručí, že odvádí dobrou práci a že ho bude schopno vydat, musí publikovat hodně jiných knih. Řekl mi: „Chci vydat Roberta Crumba. Ale než se mi to podaří, musím spolupracovat s autory, kteří jsou ochotní spolupracovat se mnou.“ Mělo to jistou logiku, ale mě to nezajímalo. Bylo mi to úplně jedno. Po nějaké době jsem si uvědomil, že všechny peníze, které dílna generuje, a nebylo jich mnoho, jdou vlastně do nakladatelství. A na můj plat zbývalo pořád málo. Proto jsem mu navrhl, že já budu dělat dílnu a on nakladatelství. No, zkusil jsem to, a neuspěl… Byl bych to dělal rád.

Ve skutečnosti jsem nebyl příliš ambiciózní. Dělat tiskaře, třeba i pro jiné lidi, mi nevadilo. Měl jsem radost z dobře vytištěných věcí. Byl

jsem spokojený a hrdý. Autoři přicházeli a říkali: „To vypadá dobře, to je paráda…“ A stejně jako v té druhé dílně, když mi zbyl čas a nebyl jsem moc unavený, mohl jsem si dál tisknout svoje knihy. A to bylo fajn. Navíc jsem na nich vydělával, takže to všechno bylo skvělé. Ale úplně jednoduché to nebylo. Ze začátku bylo vydávání hodně náročné.

Jean­-Louis měl trochu peněz, protože měl i další práci. Psal scénáře ke kresleným filmům a byl za to dobře placený. Vydávání financoval i z vlastní kapsy. Vy jako nakladatelé tohle všechno asi znáte. Možná vám to připadá normální, ale mně to přišlo postavené na hlavu. Neměl jsem žádný plán. Jean­-Louis měl dlouhodobou vizi: jeho cílem bylo vydat Roberta Crumba, významnou osobnost amerického komiksu, a všechno okolo bylo jen ­prostředkem k jeho dosažení. Já jsem se mnohem víc soustředil na krátkodobé cíle. Vlastně už proto, že jsem byl pár let nucen jen přežívat. Takže jsem byl pořád ve stejném rozpoložení. A když jsem viděl, že to funguje, tak jsem prostě pokračoval. Ve skutečnosti jsme na věc měli každý trochu jiný pohled a projevovalo se to pak na zcela konkrétních problémech. Objednáme papír? Uděláme tohle, nebo tohle?

Distribuce nám příliš nefungovala. Jednou se mě dokonce zeptal, co bych říkal tomu, kdyby mi poslední měsíc nezaplatil. A já mu na to řekl: „Poslouchej, zkus to, a uvidíš, jestli odejdu, nebo ne.“ A to pak couvnul. „No dobře, budu ti platit dál,“ řekl. Ale vážně jsme se dostávali do šílených situací.

Mezitím jsem se seznámil s dalšími umělci a ti mě pozvali k jednomu švýcarskému experimentu. To mi konečně otevřelo dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Nebylo to všechno zbytečné. Do Un Regard Moderne nepřicházeli jen sběratelé, ale i Američan Nicholas Blechman, který je teď taky ilustrátor, ale tehdy pracoval jako art director knižní přílohy New York Times. Jednou za mnou přišel do Cornélia a povídá: „Hrozně se mi líbí, co děláš. Od začátku to sleduju a líbí se mi to. Nechtěl bys udělat pár ukázek pro New York Times?“ Byl jsem ve všech redakcích v Paříži, vážně ve všech. Nikdo mě nechtěl, a pak přijde chlapík z New Yorku a zeptá se, jestli nechci udělat ukázky pro New York Times. „Jasně, že chci. Žádnej problém…“

Tehdy jsme všechno posílali faxem, internet ještě neexistoval. Takže poslal fax s článkem v šest nebo sedm večer. A velikost obrázku… A měl jsem noc na to, abych to udělal. „Jasně, jasně!“ Odfaxoval jsem to třeba v pět ráno, a on na to: „To je ono, to je dobrý!“ Když se nad tím teď zamyslíte, zní to neuvěřitelně primitivně, ale ve skutečnosti to fungovalo velice dobře. Oni dostali ten fax, naskenovali obrázek, odeslali ho do tisku a pak vyšel v novinách. A pak mi odfaxovali fakturu. „Miláčku, dneska večer jdeme do restaurace!“ Bylo to šílený…

Jednou se mě pak Jean­-Louis zeptal: „Nechtěl by ses stát redaktorem? Chtěl by sis to zkusit?“ A já chtěl. Všechny umělce jsem měl už vybrané: chtěl jsem pracovat s Davidem Sandlinem, Garym Panterem, s lidmi z tohoto okruhu. I když tím mým výběrem si Jean­-Louis asi nebyl moc jistý… Řekl jsem mu, že pro něj budu dál tisknout sítem a zároveň dělat ofsetovou řadu. Ale chtěl jsem, aby ti umělci, přesněji komiksoví ilustrátoři, tvořili dvoubarevně, měl jsem totiž pocit, že nejsou, co se týče práce s barvou, dostatečně kultivovaní. Dvojbarva mi připadala geniální. Začal jsem tedy pro Cornélia budovat ofsetovou řadu, přizval jsem umělce, se kterými jsem se často potkával. Patřili k nim Philippe Dupuy, Charles Berbérian nebo Philippe Petit­-Roulet, lidi, co dělali nejenom komiksy, ale i knižní ilustrace. A oni řekli: „Jo, proč ne, zajímalo by nás to…“ V téhle edici jsem nakonec vydal jen sedm knih. Ale bylo to i tím, že jsme měli málo peněz.

A pak jsem potkal Richarda McGuirea. Nemohl jsem vydat jeho knížky pro děti, a on je nakonec vydal jinde, naštěstí… Seznámil jsem se s ním, když v Cornéliovi dělal své sítotiskové a ofsetové knížky pro dospělé, a bylo to jedno z nejkrásnějších setkání mého života. Při práci na knize má neuvěřitelný smysl pro vynalézavost. Není žádný pozér, opravdu hledá něco, čím by překvapil – v první řadě sám sebe – a aby se pobavil. Hned jsem pochopil jeho logiku, to, kam mě chce zavést. Tenkrát jsem mu řekl: „Sice jsem to nevěděl, ale čekal jsem na tebe.“ On je typ umělce, který mi sedí – byl to silný zážitek. Ty knihy se prodávaly strašně špatně, navíc jsme jednu museli udělat znovu, protože nebyla dost dobře vytištěná. Viděl jsem účty za papír a říkal si: „No to je katastrofa!“, ale nakonec je to jedna z mála knih, které jsem vydal a na něž jsem opravdu pyšný.

Jak se to jmenovalo?

Pepek & Olive. Je to podivná a zároveň vtipná kniha, která je na první pohled hodně konceptuální. Když se na ni podíváte pozorně, je to vlastně kámasútra, jen to musíte rozluštit. A vypadá to extrémně abstraktně. Ale je to taky zábavné, protože postavy Pepka a Olive jsou dobře rozpoznatelné. Autor je maximálně zjednodušil, ale vidíte je tam vlastně pořád. Je v tom opravdový humor. Práce s Richardem byla velká zkušenost, a když odešel, vrátila se rutina. A mě to všechno postupně přestalo zajímat.

Mezitím jsme přešli na počítače, takže jsem trávil hodiny čištěním obrázků. Musel jsem je naskenovat a pak vyčistit. Přestalo mě to bavit. Jean­-Louis to viděl, a tak mi po devíti letech řekl: „Máš padáka.“ A já jsem odpověděl: „Děkuju.“ Bylo to opravdu to nejlepší rozhodnutí. Sám bych se k tomu neodhodlal, protože to znamenalo, že zase budu nezaměstnaný. Neměl jsem odvahu odejít, protože když ve Francii dáte výpověď, nemáte už žádná práva, nemáte nárok na podporu v nezaměstnanosti. Nejlepším řešením tedy bylo, aby mě vyhodil. A pak jsem mohl dostávat aspoň nějakou podporu, i když jsem měl tak malý plat. Takže jsem byl vlastně hodně rád.

Byl jsem ze všeho unavený – unavený z té zkušenosti, která byla… nemůžu říct špatná, protože jsem poznal další umělce. Objevil jsem komiksové ilustrátory, které jsem si nakonec oblíbil. Moje nakladatelská zkušenost byla neuvěřitelná. Ale na to, co jsem tam dělal, bylo devět let opravdu přespříliš. A já se vyčerpal. Začal jsem mít zdravotní problémy z ředidel, takže jsem musel se sítotiskem seknout. Všechno jsme čistili lihovými ředidly. Pořád jsem byl v těch výparech. Objevily se mi vážné alergické reakce, popáleniny kolem očí… Říkal jsem Jeanu­-Louisovi: „Obětuju tomu hodně, ale nechci, aby mě to zabilo.“

To bylo kdy?

Na začátku roku 2005. Ale mezitím, zkraje roku 2000, mi jeden můj kamarád novinář řekl: „Proč nezkusíš dělat knížky pro děti?“ Moc mě to nelákalo, ale seznámil jsem se s ­Brigitte Morel, která pak založila nakladatelství Les Grandes Personnes. Brigitte znala moje knihy z Un Regard Moderne. „Ty nejsi autor, ale ilustrátor,“ řekla mi. „Představím ti jednoho autora.“ A byl to Jean­-Luc Fromental. Byla to obrovská pocta, protože už tehdy se ve světě komiksu jednalo o zvučné jméno. Překládal taky sci­-fi romány, které jsem četl. Fromental pro mě byl něco jako Tom ­Cruise… A tak vytvořil text a já jsem ho ilustroval. Rogaton Man se to jmenovalo. Byla to moje první ilus­trátorská spolupráce.

A jaké to bylo?

No, vůbec nic jsem o tom nevěděl. Začínal jsem čtyřikrát. Napřed jsem zkoušel akryl, ale skeny vůbec nevypadaly dobře. Pak jsem si myslel, že to nakreslím černobíle a barvu dodám v počítači. Ale jako pitomec jsem si na to vzal recyklovaný papír, ve kterém byla spousta bordelu. Tak jsem musel začít znovu, protože se to v počítači nedalo vyčistit. Všechno jsem to překreslil na světlejší papír a koloroval v počítači, jenže jsem s tím neměl moc zkušeností, takže barvy vyšly moc tmavé. Tak jsem to musel předělat, a stejně byly barvy dost tmavé, ale už to nějak šlo. Je to malá knížka a já měl pocit, že ji nikdy nedodělám. Ta kniha neměla úspěch – to je normální, nebyl jsem známý a nikoho to nezajímalo. Ale přece jen o ní v tisku vyšel článek. Ne že bych byl najednou slavný, ale bylo to hezké…

1 — Pařížská sítotisková dílna, ve které Blexbolex pracoval na začátku devadesátých let, nejprve jako brigádník, později jako zaměstnanec, a kde se naučil sítotiskařské řemeslo.

2 — Díla, která nejsou čistokrevný komiks, ale využívají jeho postupy a prostředky.

3 — Jean­-Louis Gauthey, zakladatel nakladatelství Cornélius, které se věnuje převážně komiksu.

4 — Slavné pařížské knihkupectví, které se specializuje na bibliofilie, knihy o umění a komiks. Jeho zakladatel Jacques Noël byl první knihkupec, který prodával Blexbolexovy knihy. Právě on ho v začátcích podporoval a povzbuzoval k tvorbě. Knihkupectví navštěvovala řada hudebníků, spisovatelů a sběratelů.

5 — Kreslíř, nakladatel a sítotiskař Pakito Bolino, spoluzakladatel nakladatelství Le dernier cri, které tehdy přesídlilo do Marseille.

6 — Významné nakladatelství, které se specializuje na komiks. Vzniklo v roce 1990 a vydávalo díla autorů nové vlny francouzského a belgického komiksu.