Not By AI

Je to poněkud paradoxní situace. Korporace vyvíjející velké jazykové modely a další formy umělé inteligence (AI) nás s velikou rychlostí zásobují novinkami a zprávami o tom, jak jejich produkty stále dokonaleji dokážou imitovat lidské tvůrčí schopnosti. Pokud si tuto situaci představíme z hlediska poptávky a nabídky, začne se celá věc jevit dosti zvláštně. Prosil tu někdy někdo o to, abychom byli zbaveni úmorné námahy spojené s psaním básní? Stěžoval si někdy někdo, že ho obtěžuje vyprávění příběhů a rád by tuto činnost přenechal strojům nebo se o ni aspoň podělil? O ničem takovém nevím. Není zde poptávka. Pouze nabídka, která se poptávku snaží vyvolat, zformovat a pěstovat. Nutno dodat, že nabídka je to fascinující. Kdo by se nechtěl na chvilku ocitnout vprostřed dění filmové sci­-fi a povídat si s roboty jako se sobě rovnými? Jenže tohle není film a není to na chvilku.

Literatura jako trenažér

Před nedávnem šéf Open AI Sam Altman avizoval nový jazykový model, který je údajně skvělý v tvůrčím psaní. Altman měl dokonce potřebu médiím sdělit, že povídka napsaná tímto modelem ho jako čtenáře skutečně zasáhla, což se mu prý dosud u textů generovaných AI nestalo. Nebylo by lepší, kdyby tohoto technologického magnáta někdo přesvědčil, ať nemrhá energií a zdroji a z vývoje AI vynechá nástroje pro kreativní psaní, protože kreativita nás lidi baví, dává nám radost a uspokojení? Inu, předpokládat, že toto naši globální technofeudálové nevědí, by bylo dosti naivní. Jistěže to vědí. Ale bohužel je jim to nejspíš jedno. Je těžko představitelné, aby investovali obrovské prostředky do automatů na literární texty jen proto, že jim to přijde jako zajímavý experiment. Smutným faktem je, že o literaturu tu nakonec vůbec nejde – slouží totiž pouze jako trenažér pro vývoj nástrojů, po kterých už skutečná poptávka být může, nástrojů, které naneštěstí mají s literaturou společný základní „materiál“ – totiž jazyk. Literatura je zde tedy vy­­užívána a zneužívána jako předstupeň vývoje něčeho, co s ní nebude mít nic společného.

Tuto skutečnost můžeme snadno doložit, když se podíváme na začátek dnešního boomu AI, tedy na to, jak se veřejně prezentovaly velké technologické korporace kolem roku 2016. Například společnost Google se toho roku chlubila, že její AI dokáže psát milostné básně. To, že si tehdy spíš uřízla ostudu a některým novinářům její básně připomínaly poezii Vogonů, teď nechme stranou. Ptejme se ale, co se s tehdy tak marketingově nablýskaným systémem dělo dál. Nejspíš nic – jinak by se Google jistě znovu pochlubil se svými básnickými pokroky. Nebo ještě spíš pomohl dospět k dnes tak skvělým modelům, jako jsou ty z řady Gemini. Stejně tak se můžeme ptát, proč se Microsoft spokojil s podílem na vzniku údajně první básnické sbírky generované pomocí AI a vydané v roce 2017 pod názvem Sunshine Misses Windows (Sluneční svit míjí okna). Tedy pod jeho originálním čínským zněním, jelikož šlo o projekt prezentovaný oficiálními kanály právě jako úspěch Čínské lidové republiky na poli AI docílený ve spolupráci s Microsoftem. Pomohla tato „literární zkušenost“ více modelům od OpenAI, kterou mezitím Microsoft koupil, nebo spíš modelu Deep­Seek, který je made in China? To se asi nikdy nedozvíme. Generování básní bylo pro tyto velké hráče zcela evidentně jedním z přípravných kroků, který je měl dovést k úspěchu v dnešních AI závodech, anebo alespoň mediál­ně potvrdit jejich silnou pozici. O literaturu nešlo a nejde o ni ani dnes, kdy zažíváme obdobná bombastická prohlášení, byť v souvislosti s AI systémy mnohem větší pokročilosti, které mohou mít také mnohem větší dopad na citlivé literární ekosystémy. Tristní je přitom především bezohlednost těchto korporací, které se posléze už vůbec nestarají o to, co jejich účelová intervence do literatury může způsobit.

Lidštější než lidské

Zatím způsobují především silné obavy a nejistotu – alespoň u jisté části literární obce. Ovšem hrozby jsou tu celkem zřejmé a již také potvrzené několika v nedávné době publikovanými empirickými studiemi. I díky zájmu masmédií už celkem dobře známá studie Briana Portera a Edouarda Macheryho, zaměřená na vnímání generované poezie „neprofesionálními“ čtenáři a publikovaná v časopise Nature, kromě jiného ukázala, jak snadno můžeme podlehnout oné nesnesitelné lehkosti zjednodušování, která je pro současnou AI tak typická. Autoři zmíněné studie se ještě před vlastním zahájením výzkumu svých respondentů zeptali, zdali očekávají, že se jim básně generované umělou inteligencí budou líbit. Převažovaly negativní odpovědi, tedy skepse vůči básnickým schopnostem AI. Z výzkumu ovšem vyplynulo, že týmž respondentům se z konvolutu anonymizovaných textů líbily převážně právě texty generované. Básně lidských autorů byly hodnoceny jako příliš složité, nebo dokonce nesmyslné (pročež byly často považovány za strojové). Na generovaných básních respondenti naopak oceňovali lepší srozumitelnost a jednodušší obraznost. Tento fenomén se objevil i v jiných oblastech generativní AI – more human than human, jak se tomu někdy říká. Generované nám připadá lidštější než lidské. Důvody jsou nabíledni. Chatboti a jiní AI asistenti jsou pochopitelně trénováni k tomu, aby uživatelům odpovídali s maximální mírou srozumitelnosti, aby dokázali abstrahovat od složitostí a sumarizovat stručně a jasně domnělé jádro pudla.

Teď jde o to, jaké poučení si z toho mohou vzít lidští básníci a zda můžeme na základě těchto zjištění odhadovat budoucnost básnické kultury a čtenářství poezie. Psát jednodušeji a nic nekomplikovat, abych zbytečně neztrácel čtenáře? Neklesne ještě více ochota, ba i schopnost číst složitější básnické texty? (K největším „propadákům“ ve zmíněném výzkumu patřila poezie T. S. Eliota…) Stane se předstírání strojovosti tou nejúčinnější tvůrčí strategií, která může vést k psaní poezie maximálně lidské?

Trochu uštěpačně řečeno, AI může pomoci poněkud lenivějším či méně zkušeným a zdatným čtenářům na cestě ke čtení poezie. Nabízí se otázka, čím naopak může prospět samotným autorům. Anil R. Doshi a Oliver P. Hauser ve studii publikované časopisem Science přinesli výsledky výzkumu, ­který byl zaměřen na vliv AI při psaní povídek. Na začátku samotného bádání byli zúčastnění autoři škálováni podle jejich vlastních přirozených schopností jazykové kreativity. Ukázalo se, že AI podstatně zlepšuje výsledky u autorů s nízkou přirozenou schopností kreativity. O desítky procent se u nich zvýšilo hodnocení kvality psaní a požitku při čtení, snížilo se naopak hodnocení nudnosti. Tím se tito autoři v hodnoceních dostali na úroveň kolegů s vysokou mírou přirozené krea­tivity. U nich samotných už ovšem žádný výrazný posun v hodnocení kvality psaní vlivem AI nenastal. S jistou dávkou dobré vůle můžeme v těchto zjištěních vidět naději na inovace v kursech tvůrčího psaní a na zefektivnění jeho výuky. Těžko se ovšem zároveň zbavit otázky, zda skutečně potřebujeme další a další příliv autorů, kteří by bez pomoci AI na kliku od literárního světa nedosáhli…

Diverzita v ohrožení

Tato studie ovšem přináší ještě jedno zjištění, které je už vskutku varovné. Zároveň se totiž ukázalo, že texty vzniklé ve spolupráci s AI se více podobají ostatním příběhům vzniklým týmž způsobem – jako by autoři využívající asistenci umělé inteligence byli uvězněni v nápadech, které jim AI nabízí. Podaří se i do budoucna zachovat kulturní diverzitu a pestrost literatury? Až se AI asistované psaní stane normou, všimneme si vůbec, že jsme o něco přišli? O tom, že otázka diverzity začíná být skutečným problémem, myslím svědčí i snahy měřit míru kreativity textů ve veřejném oběhu. Přesně o to se pokusili autoři studie vtipně nazvané AI as Humanity’s Salieri (AI jako Salieri lidstva, 2024), kteří vypracovali metriku lapidárně pojmenovanou „index kreativity“. Během svých experimentů zjistili, že tento index kreativity je u profesionálních spisovatelů o 66,2 procenta vyšší než v textech generovaných pomocí velkých jazykových modelů. V praxi to znamená, že pokud místo původního textu někam odevzdáte text generovaný, budete mít onu šestašedesátiprocentní „naději“, že se „váš“ text bude podobat něčemu, co už je dávno publikované na webu. A to už je myslím solidní riziko.

Rozhodně ale není důvod propadat panice. Vše totiž nasvědčuje tomu, že AI v literatuře zatím žádné vážné škody nezpůsobila. (Anebo to jen zatím nevíme?) Je tomu tak i díky samotným jejím tvůrcům, kteří o možnost zapojování umělé inteligence do tvůrčího procesu celkově nejeví valný zájem. Pokud si uděláme rychlou bilanci pro českou literaturu, leží na stole vskutku málo knih, které by nám mohly popsaná rizika zhmotňovat: jedna básnická sbírka (Jiří Materna: Poezie umělého světa, 2016), jedna knižně vydaná próza (Dita Malečková: Animal, 2024; viz A2 č. 2/2025) a jedna divadelní hra (AI: když robot píše hru, 2021; viz A2 č.7/2021). A při pohledu na další národní literatury na tom nejsou jinde ve světě zásadně jinak.

Je ovšem jedna specifická oblast literatury, kde se souboj mezi lidskou kreativitou a krea­­tivitou syntetickou či asistovanou rozhořel naplno. Populární literatura, konkrétně pak knihy napsané v komerčně atraktivních žánrech, jako jsou horory, fantasy, sci­-fi, upíří ságy a podobné tituly šířené pomocí platforem pro selfpublishing. Nabralo to takové obrátky, že v reakci na tento trend upravil Amazon denní limit publikování na své platformě Kindle Direct Publishing na tři tituly denně. Dnes se tedy nacházíme v diametrálně odlišné situaci oproti prvním měsícům po zveřejnění ChatuGPT, k němuž došlo na konci listopadu 2022. Tehdy se s enormní rychlostí objevily stovky knih (rovněž vydané nejčastěji na Amazonu), které se nejlépe už na obálce chlubily tím, že byly vygenerovány pomocí zmíněné AI novinky. Tím se dnes už ani nejnaivnější literární amatéři nechlubí. Ba naopak, v témže publikačním prostoru se hromadí tituly, o jejichž syntetickém původu se můžeme dohadovat, nikdo nám ho ovšem nemá zájem přiznat.

Napsáno člověkem

Lidským autorům zmíněných populárních žánrů (zejména pak těm publikujícím anglicky), kteří se v tomto segmentu knižního trhu etablovali a dosud v něm ekonomicky prosperovali, regulace zavedená Amazonem pochopitelně nestačí. Bouří se a snaží se přejít do aktivního „protiútoku“. Jedním ze silných hlasů tohoto odporu je britský prozaik R. R. Haywood, který patří ke komerčně nejúspěšnějším autorům publikujícím formou selfpublishingu. Proslavil se zejména postapokalyptickými zombie příběhy vycházejícími v románové řadě The Undead, má na kontě přes čtyřicet knižních titulů a přibližně čtyři miliony prodaných výtisků. Není tedy divu, že se vůči AI konkurenci zřetelně vymezil. Jeho knihy jsou považovány za první, které začaly vycházet s písemnou zárukou výhradně lidského původu a symbolem „NO­-AI“ na obálce: „Tuto knihu napsal Richard Haywood a nebyla generována žádným strojem ani umělou inteligencí. Toto prohlášení slouží jako právně závazná záruka pravosti a může být použito k určení skutečného tvůrce tohoto díla, pokud by vznikly jakékoli pochybnosti.“

Podobných certifikátů a „pečetí“ pravosti se posléze vyrojila celá řada. K mání je například štítek s označením „Not By AI“ – za pět dolarů měsíčně si ho můžete umístit na vaši knihu, obraz nebo třeba i na mobilní aplikaci. Jedinou podmínkou (kromě zaplacení poplatku) k získání tohoto certifikátu je deklarování, že dílo bylo vytvořeno alespoň z devadesáti procent člověkem. Technické testování na přítomnost generovaného obsahu neprobíhá, zato můžete zmíněný štítek prolinkovat na webovou stránku, kde popíšete způsob vzniku daného díla. O něco seriózněji působí aktivita americké spisovatelské organizace Authors Guild, která vydává vlastní certifikát nazvaný „Human Authored“, dostupný je ovšem primárně členům zmíněné organizace. Povolena je AI při rešerších či kontrolách pravopisu, nesmí však zasahovat do uměleckého zpracování textu.

O čem svědčí tato nemalá snaha vymezit se vůči AI? Jistě je to i sebeobranný mechanismus samotné spisovatelské obce v době, kdy si stále neumíme spolehlivě odpovědět na otázku, kdo je vlastně autorem díla, na kterém se podílela AI, a kdy právní prostředí je v této věci vágní a neustálené. Osobně za tím ale ještě mnohem víc cítím snahu vyjít vstříc čtenářům, jejich očekáváním a potřebám, jelikož je stále dobře znát, že převládá obezřetnost, ne­-li rovnou nedůvěra v generovaný obsah, zejména pak pokud by měl být vydáván za umění. Potvrzují to i autoři studie „Humans as Creativity Gatekeepers: Are We Biased Against AI Creativity?“ (Lidé jako strážci kreativity. Jsme zaujatí proti kreativitě AI?, 2024), kteří zjistili, že lidé mají tendenci dílu, o němž vědí, že bylo vygenerováno AI, přisuzovat nižší míru kreativity než dílu lidskému, přičemž důležitým kritériem je vynaložené úsilí na zhotovení artefaktu. Toto zjištění je přitom platné pro oblast umění (v této studii výtvarného), ale například pro oblast reklamní grafiky neplatí. A jak to v tomto kontextu je a bude s vnímáním literatury? Nejspíš obdobně – půjde o to, zda čtenáři budou danou knihu či celou žánrovou oblast vnímat jako spotřební zboží, u kterého zase tak moc nezáleží na jeho původci, anebo jako uměleckou tvorbu, kterou si zřejmě stále chceme spojovat s konkrétním člověkem, lidským úsilím a ideálně i příběhem, který vznik daného díla může doprovázet. Ale i tyto postoje se samozřejmě časem mohou změnit.

AI: Chcete mě?

Pokud laskavý čtenář dočetl až sem, možná dokonce očekává odpověď na titulní otázku, zda chtít, či nechtít AI v literatuře. Obávám se ale, že ani v tuto chvíli nemám víc než právě tu úvodní otázku. Odpověď na ni musíme nejspíš hledat každý sám. Pokud si ji ovšem nechceme nechat vnutit od shora zmíněných technologických korporací, které by nejspíš řekly, že AI přináší nevyhnutelnou literární revoluci… Pokud se dobře rozhlížím po české literární scéně, převažující odpovědí literátů a literátek na přítomnost AI v kultuře je nezájem a mlčení. Proč ne, jen je to snad trochu škoda. Rozhodně je to ale lepší než nekriticky nadšené přijetí možností, jež AI dává, nebo naopak zděšené zavržení byť jen představy, že bude literaturu ovlivňovat. Což bude, ať se nám to líbí, nebo ne. Mně osobně by se líbil vztah mezi literaturou a AI založený na vzájemném zkoumání, kritickém analyzování, subverzivitě či na experimentu hodném toho jména, totiž založeném na metodicky reflektovaném postupu.

Možná se ptáte, jak to mám s AI a psaním já sám? Tak tedy – pokud píšu text (jako například tento článek), na kterém mi záleží a přeju si po jeho dopsání mít takový ten hřejivý pocit, že mi to „snad ještě trochu píše“, o AI ani neuvažuju. Pokud jde o text z nutnosti, jehož psaní by mi jen vzalo čas, neváhám ani minutu. A když se při psaní dostanu do situa­ce, kdy narazím na hranice svých znalostí či schopností, pak se AI stává tím nejskvělejším parťákem, jakého bych si mohl přát. A jak to máte vy?

Autor je literární teoretik.