„Ještě před pár lety bych si všimnul hned / vysoké postele umožňující nevšední soulož,“ čteme v milostném cyklu skeptického lyrika, který pochopil, že i malý odstup – v čase, zkušenosti nebo žánru – povede k míjení. Jonáš Hájek ve své poezii lehce rozehrává metaforické obrazy, ihned však dodává, že „souznění, to nejsou žádné metafory“.
Dopisy Chloe
„Byli jsme stále obyvateli mýtu.“
Petr Halmay
I
Krouží-li kolem tebe různé druhy můr,
znamená to, že vydáváš příliš jasné světlo?
Samota není možná. Leda bys zhasnul.
Zavřít se… nebo najít ještě silnější zdroj
a hodit to na něj? Dobrovolně potemnět?
II
O otci se prý říkalo, že hoří ze dvou stran.
Ve svých nejlepších chvílích jsem jako on
ve svých lepších. To nemohu popřít.
Konečně znám slabosti svých rodičů,
když je teď nesu v sobě. To jako fakt?
III
Jsi ránou v krajině, zvíře chycené do pasti.
Liška si někdy uhryže nohu a pak vykrvácí.
Jenže past je v tom, že žádná past není,
na rozdíl od čelistí. V předzvěsti mršiny
slétli se pestří ptáci, příslušníci druhů.
IV
Což každá cesta nekončí? A když v přístavu,
doplula někdy nějaká loď na bezedné moře?
Proč tedy zrovna toto místo mělo by být slepé?
Pohleď: …
