Francouzská spisovatelka a dokumentaristka představila na letošním festivalu Svět knihy český překlad svého titulu Autobiografie jednoho pařížského domu. Příběhy, osudy a deportace 1942–1944. Mluvili jsme ale i o československém disentu nebo o tom, zda psaní může fungovat jako terapie.
Do Prahy se vracíte už poněkolikáté, jaký k ní máte vztah? Je něco, na co se vždy těšíte?
Do Prahy jsem poprvé přijela ještě před sametovou revolucí. Bylo mi tehdy asi sedmnáct a v tomto věku jsou všechny zážitky hodně silné. Pozorovala jsem, jak se tato pro mě nová kultura snaží nalézt jakousi kontinuitu, a to ve mně zanechalo hluboký dojem. Od té doby jsem tu byla snad padesátkrát. Praha pro mě představovala dveře do střední Evropy, aniž bych musela do Polska. Tam jsem se poprvé vydala mnohem později. Jedna část mé rodiny totiž pochází z Polska a druhá z ukrajinské části Haliče, kam se chystám z Prahy odjet a něco tam natočit. Můj dědeček žil v Praze deset let, než se odstěhoval do Francie, ale to jsem se dozvěděla až po letech. Blízká je mi i česká literatura, mám k ní důvěrný vztah. Například Svatby v domě pro mě byly zcela zásadní četbou, dále Jan Zábrana a z poezie zejména Vladimír Holan. Vlastně pokaždé, když jsem v Praze, navštívím jeho dům.
Tentokrát jste …
