Rap v civilu

Uhodněte hudební žánr, který se nejvíc zaklíná autenticitou, ale přitom je nasáklý sebestylizací jako žádný druhý: ano, je to rap. Kolikrát už jsme slyšeli, že se některému rapperovi „nedá věřit“, anebo naopak že „rapuje, co žije“ – ať už zmíněná klišé znamenají cokoliv. Jako by šlo o závody v hodnověrnosti, v nichž je potřeba alespoň naoko skloubit život a dílo, jinak řečeno „dělat true rap“ a „zůstat svůj“, a přitom hrát libovolnou roli od gangstera a pimpa až po uvědomělého aktivistu.

Pokud v českém hip hopu někdo ztělesňoval „komiksovou“ polohu rapu, tedy tu spojenou s přeháněním, nafukováním ega k prasknutí, vymýšlením nejrůznějších fantasmagorií, opájením se schopností „dissovat“ ostatní rappery, posouvat hranice vulgarity nebo se prostě jen vysmívat těm, kdo ve svých textech spatřují nějaký hlubší smysl, byli to svého času Supercrooo, tedy James Cole a Hugo Toxxx. V okamžiku, kdy se část tuzemské scény začala brát smrtelně vážně a český rap byl plný sladkobolných emocí, kýče a patosu – takové té opravdovosti, z níž je člověku trapně –, fracci ze Supercrooo připomínali, že rap může být jen hra nebo třeba škodolibý vtip, který se ostatní bojí říct nahlas. Ve vzduchu nicméně visela otázka, jestli se dá v téhle poloze zůstat navěky a jestli přestárlý sígr nakonec nebude působit trapně. Ale jak by takový rapper měl vlastně dospět?

James je dead

Odpověď můžeme hledat na albu ­Jamese Colea a beatmakera Idey s víceznačným ná­zvem Done, který odkazuje ke Coleovu občanskému jménu, ale také k proklamovanému uzavření jedné éry, o kterém se mluví hned v prvním tracku: „James je dead / Dan je zpět / zpět je rap“. Fanoušci Jamese Colea mohli jeho tvůrčí obrat vytušit už ve chvíli, kdy se dozvěděli, že hlavním producentem desky bude Idea – rapper, beatmaker a zakladatel vydavatelství Ty Nikdy, který dlouhá léta ztělesňoval přesně to, čemu se Supercrooo s gustem vysmívali. Tři měsíce po vydání nahrávky je každopádně zřejmé, že toto album – na rozdíl od některých předešlých Coleových počinů – nezapadne a že pozornost, které se mu dostává, je zasloužená.

Totéž se nedá říct o rapperových projektech z posledních let, které sice dokazovaly, že Cole stále patří mezi technicky nejzdatnější české rappery, ale samotné nahrávky byly snadno zaměnitelné. Na desce Down for Life (2023) tak bylo překvapivé snad jen to, že se zde objevila velká jména o generaci mladších rapperů, jako Yzomandias nebo Nik Tendo. Zdálo se, že se veterán snaží do povědomí posluchačstva vrátit skrze idoly nejmladší generace, s nimiž ovšem nemá mnoho společného, takže to může stěží fungovat. Možná i proto na aktuálním albu rapuje sám (s výjimkou tracku OK Boomer, kde mu sekunduje Idea, který zase jednou ukazuje, že je lepší producent než MC). Koneckonců tahle deska je natolik osobní, že by jí přítomnost dalších rapperů jen uškodila.

Už nechci řešit fame

Co nám tedy čerstvý čtyřicátník sděluje a proč bychom tomu vůbec měli věnovat pozornost? Cole se představuje v civilní podobě Daniela Ďurecha, který se po letech kalení zbavil závislostí a už nechce nic performovat: „Kámo, já už nechci řešit fame / dvě děti na krku visej mi jako chain“. Interpretů, kteří mají potřebu reflektovat nejrůznější životní proměny, je nicméně bezpočet a často se ukáže, že jde především o další sebestylizační gesta. V tomto případě je ale únava z rolí, které na sebe Cole v průběhu let bral a často jim podřizoval svůj životní styl, takřka hmatatelná, stejně jako úleva spojená s jejich opuštěním. „Sundal sem kostým / už dávno skončil Halloween / všechno ze mě padá vod tý doby, co sem ­clean / víc vnímám vlastní stín / víc o něm vím / vím, že sme tým,“ rapuje v prvním singlu, který předcházel vydání alba, a my můžeme ocenit nejen Coleův cit pro rytmus, ale i skutečnost, že se odkaz na teorii stínu obejde bez ostentativního jmenování Carla Gustava Junga.

Stravitelný je Cole především z toho důvodu, že nemá potřebu své recepty na nový život cpát všem okolo jako nezpochybnitelné pravdy a zaručené návody – jako když někdo zažije duchovní prozření a pak se cítí předurčen k tomu otevírat oči ostatním. Ne, že by něco podobného u Colea nehrozilo. Kdo ho v poslední dekádě občas sledoval na sítích, jistě postřehl statusy prostoupené „heideggeriánskými“ životními pravdami servírovanými ve stylu Anny Hogenové nebo lehce ezoterické odkazy k psychedelické zkušenosti s ayahuascou. Na albu Done nám ale Cole nic z toho nevnucuje, nestaví se do role někoho, kdo vidí dál, a místo toho nachází radost a smysl v obyčejnosti, ve zdánlivých maličkostech, kterým se dřív leckdy vysmíval, ale teď už ví, že jsou důležité. Nejde přitom o pohled skrz růžové brýle, temnota zůstává přítomná a agresivita pořád dřímá někde vespod, což ovšem neznamená, že člověka musí pozřít: „Sem jak sniper, střílím další rým / přímo do svý hlavy, trefuju svůj splín“.

Ani patos rapperovu sebezpytnou výpověď zbytečně nezatěžuje, dojímání se nad vlastním osudem Cole přenechává jiným. Pokud se přece jen objeví, pak ve vysloveně civilní formě, třeba ve skladbách, kde se vyrovnává s otcovstvím. Takže patos snad, ale veskrze funkční a takový, s nímž se můžeme snadno identifikovat („jedem na kole, kolem nás voda / dáme závody, vyhrajeme oba“).

Mluvit sám k sobě

Obnažování tu zkrátka nemá příchuť exhibicionismu, jakkoli Cole nezamlčuje ani věci, jimiž se rozhodně nemůže chlubit, třeba když v tracku Rány věcně popisuje, jak šikanoval své vrstevníky: „Každej den dostával náklad / vedl sem tlupu opic, co chtěla slabý rozsápat“. Realistické pojmenování nevábné osobní reality je zde účinnější než omluvy, které už se beztak nedostanou k adresátům. Jako by rapper mluvil hlavně sám k sobě a dojem, který jeho slova mohou zanechat v posluchačích, nebral v potaz, anebo až v druhé řadě. Zkrátka nekalkuluje.

Znamená to, že James Cole dospěl? Ne tak docela, součástí alba jsou i čtyři krátké skity, které se jmenují podle alter eg, jež v různých dobách používal. Bez výjimky jde o krátké battle tracky, které by klidně mohly vyjít na některé z předešlých desek. Kdyby se chtěl zcela distancovat od své minulosti, asi by je na albu nepoužil, takhle je krátkou stopáží jen odkázal do patřičných mezí. Stále přitom platí, že vládne punch­lines, které zahanbí většinu současných českých rapperů, jen už to pro něj není tak důležité („Kámo, tvůj rap, to je výsměch / něco, co bylo ze psích střev / byl si na výslechu na fízlech / tys tam zpíval jako Plíhal / jako muž, co se ženou snídal“).

Cole proklamuje: „Nemám chuť na flex / chci mít s textem tvrdej sex / nebaví mě lhát a hrát, chci říkat facts / ať ze mě teče krev, ať nateče do vět“. Na první pohled ambiciózní plán mu tentokrát vyšel. Done navíc drží pohromadě i díky Ideovým minimalistickým podmazům s poněkud oldschoolovým zvukem, které nicméně dávají spoustu prostoru rapperovi. Album vychází v době, která se od kontextu vydání přelomového Toxic Funku (2004) zásadně liší a která vysloveně přeje bezobsažnému, uniformnímu rapu. Je vlastně paradoxní, že smysl do české rapové hry – vedle několika dalších – vrací zrovna „rapový veterán“ James Cole.

Autor je depresivní boomer.