CD, Bella Union 2025
Sophie Jamieson už podruhé vystoupila ze všech těch digitálních příběhů, které nás obklopují. To, co se jí podařilo s tři roky starým debutem Choosing, letos zopakovala s albem I Still Want to Share. Opět se zdá, jako by její hudba byla čistým afektem – neodkazuje ke konkrétnímu kulturnímu či společenskému kontextu, ale působí sama o sobě, svou vlastní hmotou. Autorská poloha „ženy zpívající o svých bolestech“ ostatně přitahuje pozornost publika bez ohledu na to, že otázka, co stojí za všemi těmi temnými pocity, zůstane nezodpovězená. Na to jsou texty londýnské písničkářky příliš abstraktní či univerzální. Přesto se mi zdá, že na aktuální nahrávce je cosi politického. Vždyť už její název odkazuje k jednomu z nejfrekventovanějších pojmů současných kulturně-společenských diskusí. Jenže zatímco v obvyklém progresivním diskursu „sdílení“ odkazuje k otevírání traumat, která přesahují individuální zkušenost, v případě Jamieson se jedná spíše o způsob bytí: sdílení je zde spojeno se způsobem vztahování se ke světu. „Chtěla jsem cítit svou krev v jiné krvi / sdílet jméno a matku,“ zpívá v titulní písni a její slova mimoděk evokují ontologii francouzského myslitele Jeana-Luca Nancyho. Dodejme, že i když písně Sophie Jamieson mnohdy působí jako vzdálené současnému světu, na sociálních sítích se hudebnice nebojí jasně vyjádřit své politické postoje, mimo jiné k humanitární katastrofě v Gaze. Na pozadí její tvorby pak její aktivismus působí jako křik zrozený v hlubokém citu.