Užít se k smrti

Pro Český rozhlas jste vytvořil pětidílný pořad o Filipu Topolovi. Co pro vás osobně tento výrazný představitel české alternativní hudby znamenal v době, kdy koncertoval a vydával desky se svou kapelou Psí vojáci, a co z toho zůstalo živé dodneška?

Znamená pro mě víceméně pořád totéž. V době, kdy jsem jako teenager tančil na jeho koncertech, i později, kdy jsem měl k jeho tvorbě dílčí výhrady, jsem Filipa Topola považoval za zcela svébytného umělce. Byl svůj, s nikým jste si jej nemohli splést. I když si Topolovu hudbu už nepouštím tolik jako dřív, je ve mně jako v koze. A doufám, že k ní – i vzhledem ke své profesi – mám co říct.

Dozvěděl jste se při tvorbě seriálu o Filipu Topolovi něco nového?

Třeba to, že si rád stavěl pelíšky a schovával se pod stůl. Že byl navzdory svému frankofilství spíš pivař než vinař. Že jej uklidňovaly ty jeho slavné lepíky, kterými si připevňoval texty ke klavíru a jichž musel spotřebovat kilometry. Když někam přijel a viděl na nástroji stopy svého dřívějšího polepování, měl z toho radost a byl přesvědčen, že „dnes to bude dobrý“.

Když jsem loni na Vltavě poslouchal seriál Pavla Klusáka o Kurtu Cobainovi, vůbec jsem si nedokázal odpovědět na otázku, komu je pořad vlastně určen. Vy jste při tvorbě topolovské série myslel na nějakou konkrétní cílovku? A jaký obraz Filipa Topola jste chtěl zprostředkovat?

Pavlův seriál vznikal jinak než ten můj a má jinou formu – je to interpretace formou dramatizace. Když mě Český rozhlas oslovil, myslím, že věděl, koho oslovuje. V androši a alternativní hudbě se hrabu často a rád. Chtěl jsem zkrátka sdělit svůj dojem z Filipa Topola, který se utvářel asi třicet let. Na cílovku jsem nemyslel, ale s tím, aby můj obraz byl srozumitelný, mi pomáhala dramaturgie. Docela se brainstormovalo a dost odboček, které by asi byly zajímavé spíš pro zasvěcenější posluchačstvo, jsme nevyužili.

Podtitul série – Portrét hudebníka, básníka a sebevraha životem – odkazuje také na Topolův sebedestruktivní životní styl. Tématu sebedestrukce v rockové hudbě se soustavně věnoval britský publicista Nick Kent, jeho závěry jsou ale často až banálně mravokárné: sebedestrukce tvořivosti zkrátka neprospívá. Jak je to v případě Filipa Topola? Měli bychom jakožto recipienti jeho děl litovat, že nežil jinak?

„Sebevrah životem“, to je Filipovo alter ego, postava Kiliána Nedoryho. Autor mu kromě slavné sedmnáctiminutové písně z desky Leitmotiv věnoval řadu dalších textů. Kilián se v nich proměňuje, ale nejčastěji je zlým dvojčetem, které se rozhodlo „užít se k smrti“. Podle některých svědectví si Filip Nedoryho masku nasazoval jako tu hydeovskou. Podle jeho spoluhráčů s Kiliánem i mluvil, hádal se s ním… I to jsem se při tvorbě série dozvěděl.

Já bych všechny sebedestruktory neházel do jednoho pytle, každý má jiné dispozice, vůli i reakce. Syd Barrett a Brian Wilson se nevrátili z tripu a jejich kreativita víceméně skončila v rozpuku mládí. Filip Topol pocházel z rodiny, kde alkohol tekl proudem, a sám se s ním potýkal od puberty. Nedožil se padesátky, ale Psí vojáky vedl pětatřicet let. Vyšla mu dvacítka desek – o nevydaných skladbách pro filmy a divadelní představení nemluvě –, jeho básně a texty vydají na několik docela tlustých knih, to vše v pozoruhodné kvalitě. Když musel kvůli zdraví změnit životosprávu, zvítězil v něm introvert a Psí vojáci výrazně zpomalili. Měl radši žít jinak? To jsou jen bezpředmětné úvahy…

Sebedestruktivní chování při koncertech od Filipa Topola nemalá část obecenstva očekávala, což se zřetelně projevilo na konci devadesátých let, když začal abstinovat, na pódiu se choval odtažitě a nekomunikoval s publikem. To mě přivádí k momentu, kterého si všímá literární teoretik Tomáš Jirsa ve studii „Pocity jak žiletky“. Psí vojáci na pozadí anachronní touhy 90. let: specifičnost fenoménu Psích vojáků podle něho spočívá mimo jiné v míjení se s očekáváním publika. Souhlasil byste s tímto tvrzením?

Nevím, zda je tohle specifičnost Psích vojáků. Ale rozhořčovat se nad tím, že je Filip na pódiu míň opilý než jindy, to mi přišlo a přijde hloupé. Já to měl tak, že hudba Psích vojáků byla natolik dobrá, abych frontmanovi dokázal odpustit, že se někdy chová jako pitomec. Vlastně jsem nikdy nebyl zcela uchvácen Kiliánem Nedorym, nevnímal jsem jej jako opus magnum, ale jako jednu z řady silných skladeb. Mě spíš bavilo „Hej hej, jsem mladej“ a nyní samozřejmě „No jo, ale co dělat, chce se mi spát“.

V Českém muzeu hudby vedete Centrum pro dokumentaci populární hudby a nových médií. Muzeum spravuje mimo jiné hudební sbírku Filipa Topola. Co tato sbírka obsahuje a co vypovídá o sběrateli?

Obsahuje něco kolem dvou tisíc nosičů, převážně CD, a řadu knih věnovaných hudbě. Filip Topol posluchač se našel zejména v 18. století. Dominuje Mozart, desítkami titulů jsou ale ve sbírce zastoupeni i Bachové, Haydn, Händel, Telemann, Vivaldi a další. Svůj poklad pečlivě rozšiřoval a katalogizoval, zapisoval si údaje o datu a místu pre­­miér a obsazení. Celá sbírka byla řazena nejen podle jmen skladatelů, ale i podle dat premiéry. Tohle řazení nyní v muzeu rekonstruujeme – vinou řady převozů po Filipově smrti se nedochovalo nedotčené, ale leccos se z uložení disků v krabicích, kam byly přemístěny z polic, vyčíst dá. Ke sbírce patří i seznam titulů na harddisku Filipova počítače. O každém CD si vedl samostatný textový dokument s podrobnostmi o obsahu i datu a místu koupě.

Filip Topol také plánoval knihu o společnosti 18. století z perspektivy hudby, přípravné práce k nedokončenému dílu ale údajně shořely s předchozím počítačem, takže nevíme, kolik toho napsal. Jisté je, že projekt sám vzdal. Pokud někdo nějakým torzem textu disponuje, budeme rádi, když se ozve.

Baskytarista Psích vojáků Luděk Horký v seriá­­lu vyslovil domněnku, že si Filip až workholickým pěstováním hudební sbírky nahrazoval závislost na pití. Do něčeho se zkrátka musel ponořit.

A co jiná hudba než klasická?

Na okraji sbírky měl Filip pár rockových elpíček z doby, kdy jej tahle hudba zajímala, nejmladší je někdy z počátku devadesátých let. Tehdy byl, zdá se mi, ještě zaujat rockem i vážnou hudbou, ta druhá později převážila. Album Steel Wheels od Rolling Stones mi potvrdilo, že písnička Psích vojáků Strenž dizájr je inspirována stounovským refrénem. Nahrávky, které mu dali mladší hudebníci, považující jej za svůj vzor, zjevně neposlouchal – byl už někde jinde. Hudbu, kterou miloval, nechtěl napodobovat. Filip Topol hudebník a Filip Topol posluchač si do zelí nelezli, což považuji za nesamozřejmé.

Nemáte pocit, že tvorbě Psích vojáků se nedostalo adekvátního kritického zhodnocení? Snad s výjimkou zmíněného textu Tomáše Jirsy, který ostatně kritickou recepci podrobně rozebírá a množstvím citací dokládá, že byla převážně adorační a do značné míry reprodukovala to, co Filip Topol o sobě a své hudbě říkal v rozhovorech. Kritika také pomáhala vytvořit některé stereotypy, například že Psí vojáci propojovali bigbít s klasikou, což bylo apriorně chápáno jako pochvala.

Ano, Filip Topol uměl přetáhnout publikum na svou stranu, sám ale někde říká, že rockoví kritici holt nejsou muzikologové, a jde­-li o formu skladeb, melodii, harmonii či rytmické řešení, nemají co říct, a proto pábí. Propojení bigbítu s klasikou je ohavné klišé – taková představa a pokusy o její realizaci mě děsí. A jsem rád, že tohle Psí vojáci opravdu nedělali.