Ilustrace černýberan
Když se zkraje roku diskutovalo o snahách Elona Muska ovlivňovat volby v Německu, hořce jsme s přáteli vtipkovali: české volby (tehdejší) Trumpova pravá ruka ovlivňovat nemusí, jsou dokonale pod kontrolou trumpistů. A nejen že hlavní politické síly, které se utkají v boji o moc, jsou čeští trumpovci. I jejich alternativy jsou nevolitelné, bereme-li vážně alespoň základní představy o lidských právech a nediskriminaci.
Pokud jde o hlavní české politické síly, je to především bizarní pohled na to, jak se ODS a její bývalý volič Andrej Babiš snaží předstírat zásadní rozdíly tam, kde nejsou. Dobře to nasvěcuje evropská politika: zatímco Babiš sedí v europarlamentu s maďarským Fideszem, slovenským Smerem, rakouskými Svobodnými a francouzskou Národní frontou, ODS se může pyšnit partnerstvím s polským Právem a spravedlností, španělskou krajní pravicí Vox a italskými Bratry Itálie. Zásadní soupeření mezi českými „populisty“ a „antipopulisty“ můžeme chápat také jako bizarní válku v zastoupení mezi Jarosławem Kaczyńským a Viktorem Orbánem, jako souboj mezi francouzskou krajní pravicí vedenou Marine Le Pen a italskými postfašisty vedenými Giorgiou Meloni.
Ještě návodnější je americká politika: zatímco Babiš rovnou vystupoval s trumpovskou čepicí, významní politici ODS Alexandr Vondra a Marek Benda jasně řekli, že volit v USA, volili by Trumpa. To vše poté, co tento roztomilý bankrotář odmítl uznat výsledky voleb a pokusil se o bizarní verzi státního převratu. Zatímco čeští „populisté“ jsou zároveň trumpisté, česká „antipopulistická“ koalice je vedená stranou, jejíž představitelé se rovněž hlásí k volbě Trumpa.
Ani „populisté“, ani „antipopulisté“ se u moci příliš nepředvedli. Měli bychom si stále připomínat, jak moc Babiš zpackal covid-19, měli jsme tisíce zbytečně mrtvých i nejdéle uzavřené školy v EU. Jenže už máme sklon zapomínat, neboť vláda Petra Fialy pro změnu zpackala obnovu po pandemii. Byli jsme poslední ekonomikou, která se v EU vrátila na předcovidovou úroveň.
Babiše během jeho předchozích vládních angažmá krotila a polidšťovala sociální demokracie. I tam, kde se výsledky mohli pochlubit soudnější z jeho ministrů, jako Robert Plaga na školství, byla vidět výrazná role socialistických náměstků. Nyní se o roli Babišových koaličních partnerů hlásí nejvýrazněji tři formace: slepenec různých krajně pravicových stran pod vedením Tomia Okamury, koalice veškerého bizáru na nacionalistické levici spojená s různými pravicovými blogery a agrobarony pod názvem Stačilo! a strana uctívačů Václava Klause a petromaskulinity Motoristé sobě. O všech těchto formacích víme, že pokud s Babišem skutečně v koalici skončí, bude to jednak patrně pytel blech a jednak pytel krajně pravicových blech. Byl by to spor mezi oportunistou, který se do Trumpa stylizuje z vypočítavosti a snahy chytit se historické příležitosti, a lidmi, kteří by Trumpa podpořili z přesvědčení.
Jinými slovy: ze sedmi možných parlamentních formací jich pět představují trumpisté. Co se dá říct o netrumpovské alternativě?
Na výběr máme ze dvou stran, které ještě minule sestavily společnou kandidátku. Někdy se tváří jako „liberální“, ve skutečnosti sdílejí spíš původní ideologii s Babišem: nad politikou mají vyhrát věcná řešení, expertíza a manažerská kompetence. Liší se hlavně v tom, zda máme poslouchat stárnoucí kapitány průmyslu a starosty, anebo ajťáky a ekonomy. Shodují se nicméně v tom, že nechápou (nebo se tváří, že nechápou), že by politika mohla být také – ba dokonce především – sporem zájmů a hodnot. Sem tam mají nějakou feministickou iniciativu či představitelku, dominují ovšem mužské tváře.
Charakter člověka i strany poznáme podle toho, jak se chová k nepopulární menšině. Dnes jsou takovou menšinou Rusové – a obě strany přišly s útoky na jejich práva.
První z těchto stran, Starostové a nezávislí, prosadila pro Rusy změnu zákona o občanství. Aby vůbec mohli žádat o české občanství, musejí se vyvázat z ruského. O tomto vyvázání přitom rozhodují ruské úřady. Opoziční Rusy jsme tak hodili do chřtánu Putinovi a vytvořili jsme jim zcela diskriminační podmínky.
Poté, co se šéfem Pirátů stal pražský Milei z Wishe Zdeněk Hřib, strana se posunula doprava a setřásla ze sebe těch několik zajímavých politiků (a především političek), které měla, jako třeba Janu Michailidu. Nabídli sice pár míst na kandidátkách Zeleným, ale za neuvěřitelně ponižujících podmínek. Celkový tón strany je hlavně expertní, zároveň se ale rozhodla trumfnout Starosty v protiruském štvaní: jako „řešení“ krize bydlení strana navrhuje napálit Rusům, kteří nežijí v Česku, daně z nemovitostí 68krát. Investiční byty jsou „parazitismus na ostatních“, říká k tomu Hřib – a má pravdu. Proč tedy nenavrhne zvýšit daně všem majitelům investičních bytů?
Údajné pirátské „řešení“ bytové krize má stejnou strukturu jako antisemitské kampaně v minulosti: vezme se palčivý sociální problém, obviní se z něj nepopulární menšina a její stigmatizace se spojí s údajnou kolektivní historickou vinou (ať už za ukřižování Krista, nebo za rok 1968).
Nemám příliš vysoké nároky. Ale české volby mi nabízejí buď různé varianty trumpismu, nebo ubohou diskriminaci nepopulární menšiny. I když jsem ve snaze najít nejmenší zlo snížil laťku až k zemi, nemůžu jít k volbám.
Nabízelo by se samozřejmě volit sociální demokracii. Měla šanci obhájit přerozdělování a solidaritu. Socdem ale místo snahy o rekonstrukci levicové politiky dala přednost nedůstojnému opakovanému vnucování se „levicovým“ národoveckým trumpovcům ve Stačilo!.
Bývaly doby, kdysi dávno v nultých letech, kdy jsem se domníval, že nemohu chodit k volbám, protože jsem příliš radikální. Žádná strana mi nebyla dost dobrá, protože neřešila problémy spojené s globalizací kapitalismu, rasismem a sexismem, žádná neměla dobrou odpověď na přicházející ekologickou katastrofu. Býval jsem hrdým nevoličem.
Dnes jsem nevoličem tak trochu zoufalým. Názory jsem příliš nezměnil, ale hodně jsem snížil standardy – tváří v tvář nástupu trumpismu, ekonomické nespravedlnosti a útokům na univerzálnost lidských práv bych rád volil nějaké příslovečné „menší zlo“. Jenže kde v Česku brát sílu, která by nefandila Trumpovi, vystupovala proti masakrování lidí Putinem na Ukrajině i Netanjahuem v Gaze a neútočila na univerzálnost lidských práv (nemluvě o tom, že by třeba brala vážně klimatickou katastrofu a usilovala o spravedlnost v ekonomice)? S hrůzou jsem zjistil, že jsem příliš umírněný. Celý hlavní proud se radikalizoval – jen opačným směrem, než bych si představoval.
Autor je politolog a publicista.