nechtěné monumenty

„Na pomnících je nejnápadnější, že je nevidíme. Stavějí se nepochybně proto, aby je všichni viděli, dokonce aby budily pozornost, ale zároveň jsou proti pozornosti něčím impregnovány, a ta po nich poslušně stéká jako kapky vody po olejovém povlaku,“ napsal v roce 1936 rakouský spisovatel Robert Musil, kterého dnes v ulicích evropských měst připomíná několik pomníků a řada pamětních desek, včetně té brněnské, z bílého mramoru.

Musilovo účtování s pomníkovou mánií, zuřící od konce 19. století, má dvojí půvab. Jednak předjímá ironickou spravedlnost (nebo prostě jen zapomnětlivost) dějin, které se časem odvracejí od svých „velikánů“; jednak je snadné s ním polemizovat: už proto, že ve znamení horečného vztyčování pomníků bylo i následující půlstoletí a te­­prve tehdy dosáhly manifestace moci ve veřejném prostoru svého vrcholu.

V čísle věnovaném monumentům budovaným v socialistických zemích během druhé poloviny minulého století se spíše než na jejich neviditelnost zaměříme na kontroverze či rozpaky, které dnes vyvolávají. Olejovým povlakem, po němž klouže naše pozornost, přitom nemusí být impregnovány jen umělecké kolosy reprezentující dobovou ideologii, ale i ideologické koncepty, skrze něž se k nim vztahujeme, včetně nejrůznějších nacionalismů.

Tematická reportáž srovnává situaci ukrajinských „monumentalistů“ šedesátých let, spojujících avantgardní impulsy s ná­­rod­­­ními motivy huculských výšivek či malovaných kraslic, s podmínkami, v nichž vznikají současné murály. Do sovětského období se vrací i členka spolku za záchranu monumentálního umění v Černihivu, která si ve svém příspěvku pokládá musilovskou otázku: „Jak si lze nevšímat něčeho tak obrovského?“

Dojde pochopitelně i na „stalinský klasicismus“ a jeho vývoz do zemí východního bloku včetně Československa. A hned ně­­kolik textů se věnuje „pomníkové politice“ bývalé Jugoslávie, kde vznikl unikátní soubor „spomeniků“, jejichž smyslem bylo udržovat zakladatelský mýtus titovského režimu. Podle teoretičky umění Beti Žerovc selhaly, jelikož reprodukovaly estetické normy kapitalistického umění.

Ať už s tímto striktním hodnocením bu­­­­deme souhlasit, nebo ne, připomíná nám, že síla, kterou „nechtěné monumenty“ dodnes působí, neplyne jen z jejich proporcí a designu, ale i z politických střetů, jež označují. Je tu však ještě jedna síla: zvědavost. Anebo nostalgie. Pokus vkročit alespoň na chvíli do časoprostoru, jehož podmínky určovaly jiné ideologie, ale žili v něm velmi podobní lidé. A právě takovou zvědavost bychom rádi vyvolali.