Znovuobjevování filmu

Čeněk Folk: Bez názvu, 2015

Ceny české filmové kritiky za loňský rok znají své nominace a jako každý rok se rozbíhá debata nad tím, co výběr filmů říká o filmařích a jejich kreativitě, co o kriticích a co o české společnosti. Nejlepším filmem roku 2024 se podle výběru hlasujících (přiznám se, že jsem jedním z nich) může stát jedno z trojice děl Amerikánka, Ještě nejsem, kým chci být a Vlny. Všechny tři snímky jsou v mnoha ohledech výjimečné.

Amerikánka Viktora Tauše svým rozmáchlým obrazovým gestem, které díky výtvarníkovi Janu Kadlecovi důrazně připomíná, že film je především fascinace obrazem, propadáním se do obrazového světa, který umožňuje vytržení a prožívání jiných já, včetně zjinačování toho, které tak samozřejmě považujeme za vlastní. V Amerikánce obrazy silně vibrují hudbou, potvrzujíce tak multimediálnost filmového obrazu, zvuk však hraje zevnitř, není nějakým okrášlením toho, co vidíme. Je to hudba obrazu. Amerikánka je film, který se nebojí hledat a být filmem.

Podobně s multimedialitou pracuje snímek Ještě nejsem, kým chci být Kláry Tasovské. Snímek sestavený z fotografií Libuše Jarcovjákové (záměrně vytěsňuji, zda je, či není dokumentární i co to znamená) spojuje komentář fotografky, jejíž dobrodružný životní běh za svobodou sebevyjádření sledujeme. Foto­-obrazy se stávají filmem nejen montáží a střihem, ale právě i vnitřním zvukem, který se někdy možná příliš trpně snaží napodobovat přirozené zvuky zobrazovaného. Film se stylově nejvíce blíží „foto­-filmům“ Chrise Markera a je jakýmsi „znovuobjevováním“ starého média, které je dnes až příliš samozřejmě svázáno zaběhanými postupy a přednastavenými programy zábavné dramaturgie, jež se pevně vrývají i do technologických filmových postupů.

Na rozdíl od filmu Kláry Tasovské, který staví na odiv jinakost své „kontrakulturní“ hrdinky (obsahu) a tomu odpovídá i zvolený filmový styl, míří Vlny Jiřího Mádla více do knihoven dnešní „netflixové“ většinové estetiky. Mádl natočil pravděpodobně nejdynamičtější filmové dílo moderní české historie, dílo, které křičí zvukem, jenž se stává hlavním vjemem filmu. Má to svou silnou logiku, neboť pojednává o rozhlasových redaktorech a technicích v době kolem vpádu sovětských vojsk v roce 1968. Film­-obraz se mění ve film­-zvuk, jehož vlnění je někdy tak hutné a mohutné, až se nedá fyzicky vydržet. Neomylně v místech, kde se čeká největší nápor, dává zvuk povel k vyplavení předpřipravené emoce. Technologie ovládá film a stává se také nástrojem jeho výkladu. Člověk se buď sveze spolu s ním a prožije báječnou emojízdu, nebo se vynuceně staví na odpor a odmítá být součástí emocionálních koupelí snad v zájmu větší identifikace s národním traumatem, které se má proměnit v autenticky prožité vlastenectví.

Vlny jsou v tomto smyslu strhující podívanou a zvukovým zážitkem, neboť najednou dokážeme zahlédnout práci technologie, která se jindy umně skrývá v zákrutech vyprávění nebo v situačním herectví. Peripetie příběhu přecházejí do spletence emoce, s níž si snímek hraje tak, aby doslova rozvlnil publikum a předával tak pozitivní a aktualizovanou hrdinskou message.

I kritický výběr Mádlova počinu do nejlepší trojice filmů minulého roku je potvrzením svůdnosti a působivosti této filmové práce. V českém prostředí jde o novum, podobně jako jím je odvaha Amerikánky či archeologická interpretační práce foto­-filmu Ještě ne­­jsem, kým chci být.

Na opačné straně tohoto emocionálního technologického útlaku, využitého k ideologicky pozitivní zvěsti o společnosti, se nachází nominovaný debut Martina Repky Od marca do mája. Emoce je tu tak zapuštěná či zasunutá do rodinného obrazu, že se na ni musí opatrně čekat, aby někam neutekla. Postupně narůstá, až je tu. A opět, stejně jako u Vln, i když také velmi jinak, přichází často přes odpor sledujících, kteří se vzpírají něčemu tak banálnímu a odevzdanému, jako je obraz každodenního rodinného života (jako by banalita byla tím největším životním kouzlem). Zatímco Vlny buší o těla a emoci chtějí z excitovaného diváka důrazně vyrazit, Od marca do mája pracuje potichu, téměř neslyšitelně, ale možná právě proto tak „křičí“ a téměř se mu nedá ubránit.

Film už není jen více či méně dobře řemeslně zinscenovaným divadlem zachyceným skvělou či méně skvělou kamerou, nýbrž specifickým médiem, které mluví jedinečným způsobem a říká něco, co se jinde a jinak říct nedá. Je to příjemné zjištění – že si toho tvůrci a kritici v době inflačního přebytku naprogramovaných obrazů a emocí ještě dokážou všimnout…

Autor je publicista.