Štvu tak trochu všechny

Při pohledu na truismus Svět je složitější, než se zdá, který se dostal do názvu knižního rozhovoru historika a publicisty Přemysla Houdy s novinářem a vysokoškolským pedagogem Břetislavem Turečkem, asi leckoho napadne, že na to by sám opravdu nepřišel. Nakladatelský marketing se nicméně projevil na obálce knihy, ale ne už v jejím obsahu, který rozhodně zasluhuje pozornost. Tureček vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů, oboru se však nikdy nevěnoval (pomiňme jeho celoživotní šotoušství) a dnes je znám především jako expert na Blízký východ, který byl zpravodajem Českého rozhlasu a předtím zahraničním reportérem deníku Právo pro zmíněný re­­gion. Od roku 2013 vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě v Praze. V souhrnu se blízkovýchodní problematice věnuje přes třicet let.

Expert z praxe

„Cítím se pořád spíš jako novinář než jako akademik,“ dočteme se v první čtvrtině knihy. Tato věta v podstatě předznamenává charakter celého rozhovoru, jenž důrazem na vyvážené skládání faktů i zkušeností z terénu připomíná předchozí Turečkovy knihy, například Labyrintem Íránu (2013) či Nesvatou válku o Svatou zemi (2010). O složitých tématech se tu mluví jednoduchým jazykem, což ale neznamená, že by výsledek byl povrchní. Akademici mají často sklon své rozhovory při redakci jaksi odborně i stylisticky povyšovat, většinou na úkor živosti výsledného textu. V tomto případě ani na chvíli nepochybujete, že rozhovor vznikal tváří v tvář: Houda často reaguje na právě řečené a spontaneita, která k dialogu patří, zůstala zachována.

Na Turečkově odborné kompetenci je zajímavé, že je založená spíše na praxi než na teorii, že na začátku stálo osobní rozhodnutí stát se novinářem se zaměřením na Blízký východ, stvrzené první velkou cestou, kterou Tureček absolvoval víceméně na vlastní pěst, i když už v pozici občasného dopisovatele Lidových novin. Důslednost podpořená drzostí, bez níž se v této části světa v pozici novináře neobejdete, u Turečka vedla přímou cestou k profesionalitě, která se projevuje mimo jiné v až pedantské snaze o nestrannost. Ve výsledku to často znamená potlačení vlastních postojů, což je u expertů, kteří se nějak dotýkají politiky, nepříliš frekventovaná vlastnost a u zpravodaje povinnost, byť v Česku bohužel zdaleka ne samozřejmá.

Bez nadržování

Pěkně to ilustrují některé Turečkovy odpovědi na otázky týkající se izraelsko­-palestinského konfliktu, které čtenářům nevnucují autorskou perspektivu, ale předkládají pohledy lokální, byť protichůdné, a nechávají nám dostatečný prostor pro vlastní úsudek. Ačkoli se takto vyvážený přístup, který odmítá černobílé vidění, nutně setkává s nepochopením i u zastánců Palestiny, v českém vyhroceně proizraelském kontextu platí, že kritika na Turečka míří především z druhé strany. Asi není třeba dodávat, že je nejen nespravedlivá, ale často jednoduše vylhaná. Když odsudky přicházejí od české sionistické lobby, není to překvapivé, ale například v Turečkově líčení, jak byl projednáván Radou Českého rozhlasu a kádrový posudek v této věci sepsal jeho redakční kolega, i když byl následně signován někým jiným, se bída české žurnalistiky ve věci Blízkého východu obnažuje naplno.

Co tedy na Turečkovi všechny tak rozčiluje? Ve zmíněném dokumentu mu prý bylo vyčítáno, že vnímá „Izrael jako jakýkoliv jiný stát na Blízkém východě“. Jinými slovy, základní předpoklad profesionálního zpravodajství – snaha nikomu nestranit – se tu pranýřuje, což ostře kontrastuje se souhlasným mlčením k přinejmenším sporným zpravodajským výkonům Davida Borka nebo Jakuba Szanta z České televize, ale třeba i Jana Fingerlanda z Českého rozhlasu, jenž útoky osadníků na Západním břehu nedávno bagatelizoval jako „různé neplechy“.

„Nikdo mi ještě nevysvětlil, proč jenom z toho důvodu, že je Izrael demokracie, nemám mluvit o tom, že židovští kolonisté šikanují Palestince za hranicemi Izraele,“ konstatuje Tureček. Naráží tak na dvojí metr, který je v Česku běžnou součástí proizraelského narativu, a zároveň na „dvojí systém“, v němž „Palestinci nemají stejná práva jako židovští osadníci na okupovaném Západním břehu Jordánu, a dokonce – navzdory všem frázím – izraelští Arabové nemají zcela stejná práva jako izraelští Židé“. Tato fakta považují za samozřejmá dokonce i Izraelci, v Česku se o nich ale z nějakého důvodu nesluší mluvit. Když navíc jediné spravedlivé řešení spatřujete ve vzniku samostatného palestinského státu, na problémy je zaděláno. Dodejme však, že Rada Českého rozhlasu v Turečkově práci nikdy neshledala pochybení.

V době sociálních sítí, které stále více lidí chápe jako náhradu tradičních médií, se zpovídaný padesátník označuje za novináře starého střihu, a když vzpomíná, jak své blízkovýchodní reportáže posílal ve formě ručně psaných dopisů, které se do Česka dostaly třeba se čtrnáctidenním zpožděním, dojde vám, jak moc se žurnalistika proměnila. Ve chvíli, kdy se pro řadu novinářů i celých redakcí měřítkem úspěchu stal počet lajků, je přístup novináře, který nemá twitter a na facebooku vystupuje anonymně, přičemž se striktně drží dál od všeho, co by mohlo připomínat jeho profesní zaměření, nesmírně osvěžující. Navíc jde o důkaz, že k tomu, abyste svou práci dělali dobře, nemusíte prodávat sami sebe na sítích způsobem, jenž hraničí s exhibicionismem.

Hranice aktivismu

Ve způsobu, jakým Tureček analyzuje komplikovanou blízkovýchodní historii i politiku, převažuje novinář nad akademikem, přitažlivý však může být i pro arabisty nebo islamology, a to právě důrazem na praxi a snahou nic nepřehlížet, ale zároveň se distancovat od jakéhokoli aktivismu. Výjimečná je také Turečkova schopnost demonstrovat komplexní problematiku ve specifických kontextech i jednotlivostech. A dělat to pokud možno stručně, což je zrovna u rozhovoru velká devíza.

Turečkův nárok naprosté nezávislosti nicméně nepočítá třeba s takovým typem angažované žurnalistiky, jakou v minulosti praktikovali například George Orwell nebo Arthur Koestler a dnes se k němu hlásí množství kvalitních reportérů i reportérek. Odtud plyne i opatrná kritika, kterou Tureček adresuje akademikům, kteří se angažují v propalestinských aktivitách – v knize zazní například jméno antropologa Yasara Abu Ghoshe. Zde se ovšem požadavek zdržení veřejných aktivit jeví jako poněkud nesmyslný, zvláště v případě člověka palestinského původu a při vědomí, že v Gaze jsou vražděni právě Palestinci. Pokud dokážeme pochopit, že se veřejně angažují ukrajinští akademici, mohli bychom být smířlivější i v jiných případech. Nakonec je na nás, jak s jejich informacemi naložíme. Mnohem horší je stav, kdy se latentní předpojatost prezentuje jako objektivní nezávislost. A právě s tím se v Česku potýkáme.

Až úsměvně pak v závěru knihy působí snaha napasovat zpravodajské maximy na akademické prostředí. „V mých očích je nepřijatelné, aby na gender studies vyučoval jen feminista, měl by tam učit i kritik feminismu,“ dozvíme se například. Můžeme jen hádat, co se tím vlastně míní – snad ne to, že by gender studies měl vyučovat i někdo, kdo odmítá ženskou emancipaci a kritizuje požadavek rovnosti. Měl by pak na islamologii kvůli vyváženosti působit i nějaký islamofob? Tureček v celé knize opakovaně zdůrazňuje, že se odmítá veřejně vyjadřovat k věcem, na něž není expert, možná se tedy touto zásadou měl řídit i v tomto případě.

Na přebalu knihy čteme: „Z rozhovoru se dozvíte vše, co potřebujete k pochopení situa­ce v jednom z nejvýbušnějších regionů světa.“ To je jistě nadnesené tvrzení, jde nicméně o publikaci, která může přístupnou formou zásadně rozšířit obzory laikům a určitě i některým odborníkům. V Česku to platí dvojnásob.