Udávání Egona Bondyho

Před zhruba pětadvaceti lety předal Martin Machovec torzo objeveného estébáckého spisu týkajícího se básníka a filosofa Egona Bondyho historikovi Petru Blažkovi. Očekával, že jej odborně zpracuje. Letos spis vyšel doplněný o řadu zpráv a dokumentů z jiných spisů pod názvem Zbyněk Fišer / Egon Bondy a Státní bezpečnost. Uvádí ho bizarní, bezmála třísetstránkový text Mirka Vodrážky. Je nadepsaný „studie“, ale žánrem udání je tak prorostlý, že bude snad nejlépe číst ho jako jakési soustavné udávání udavače, jako metaudání.

Promarněná šance

Je třeba říct, že Blažkovi s Vodrážkou se podařilo shromáždit doklady, které devastují obraz Egona Bondyho, jak byl v různých prostředích pěstován. Ukazují ho jako velmi výkonného spolupracovníka StB a zručného manipulátora. Interpretace jeho chování se jim ale rozpadá pod rukama ve snaze ho co nejvíce usvědčit z pokleslosti.

Vodrážka příznačně cituje Knížákovu kritiku Bondyho Invalidních sourozenců: „Kdyby té knihy bylo půl, mohla by aspirovat na novou bibli, takhle je to – bohužel jen slátanina.“ Vodrážkův text by na „novou bibli“ aspirovat nemohl ani v polovičním rozsahu. Kdyby ho ale byla polovina, zbavil by se alespoň nejnesnesitelnějších projevů upovídanosti, opakování informací i citátů, snobského odkazování na každého druhého filosofa, který v posledních padesáti letech stihl vyjít v českém překladu, a možná i části toho nejupatlanějšího moralizování. A kdyby býval svou úvodní „studii“ zkrátil na desetinu, mohla by to být dobrá kapitola do Intelektuálů (1988, česky 2001) Paula Johnsona – trocha intelektuálního bulváru, trocha moralizování nad tím, že lidé, kteří mluví o velkých myšlenkách, jsou zároveň psychopatičtí sobci zneužívající své bližní.

Při jiném pojetí přitom mohlo jít o silný text. Bondyho jako psychopata a histrióna manipulujícího se svým okolím už vylíčila ve svých pamětech Marie Klečacká­-Beyly; Vodrážka a Blažek nám mohli ukázat, jak s takovým člověkem pracovala tajná policie. Jenže právě StB je v úvodním textu paradoxně málo. Vodrážka se tolik soustředí na zlobné žalování na Bondyho (a na poněkud narcistní polemické usvědčování těch, kdo s ním kdy ve věci Bondy nesouhlasili), že mu ze záběru vypadává i režim a jeho represivní složka. Je to promarněná šance – z dosud patrně nejrozsáhlejší edice dokumentů o spolupracovníkovi StB se o samotné politické policii moc nedozvíme.

Machistické čtení

Vodrážka prozrazuje totální metodologickou bezradnost přejímáním jazyka pramenů. Okruh kolem Jiřiny Šiklové, který si nechal od Bondyho přednášet o čínském maoismu, označuje bez uvozovek jako „pravicové intelektuály“. Těmi jistě byli pro StB, která za „pravici“ označovala kdeco, skutečně se tak ale chápali oni sami? Anebo je tak chápe Vodrážka? A proč? Z estébáckých dokumentů přejímá často i styl – v pasážích bezbřeze hromadících informace. Opravdu není jasné, proč bychom měli číst o všech vojenských medailích Bondyho otce…

Zlobnými slovy, která jako by vypadla z minulorežimního pohoršování se nad „asociály a příživníky“, charakterizuje Vodrážka subkulturu kolem Bondyho a jeho lásky Honzy Krejcarové. Udavačům z jejích řad přesto uvěří každé slovo, které najde v estébáckém spisu. V intencích toho, jak se Bondy a Krejcarová nestarali o své děti, moralistně čte Bondyho verše jako „Nemyslete si, že vám někdy budu děti vychovávat / tu další generaci otroků / nebo si dokonce na auto vydělávat / pro další rozvoj blahobytu a pokroku.“ Neschopnost odlišit autora a lyrický subjekt a svou potřebu moralizovat přitom Vodrážka vydává za feministickou kritiku, což lze přičíst k četným projevům zmatení a intelektuálně machistické arogance, jimiž už dříve do debat o českém feminismu přispěl.

Na důvěře v udání pak Vodrážka konstru­uje jeden ze svých nejskandálnějších „objevů“ – údajné Bondyho „fašistické období“. Úporně opakuje, že Bondy byl po několik let politickým fašistou, když to ale má doložit, ukazuje se, že vychází z dost vágních tvrzení několika udavačů. Doplňuje to vzpomínkou Bondyho samotného, že si prošel „fascinací“ fašismem, a protože asi sám cítí, že to nestačí, přidává další doklad – Bondyho básničku: „Všecko co je fašistické / je mi velmi sympatické.“ Tu od Vodrážky jako doklad Bondyho „fašismu“ přebírají i někteří hloupější recenzenti. Nedochází jim, že tak od něho přejímají především jeho zarážející neschopnost vyrovnat se s literárním textem. Skutečně si myslí, že by takto rýmoval fašista? Interpretovat politické myšlenky se Vodrážkovi obecně moc nedaří, zejména způsob, jakým čte Bondyho marxismus (a také marxismus Petra Uhla), je skutečně na úrovni estébáckých dokumentů.

Když chtěl Petr Blažek vyzdvihnout píli svého spolupracovníka a jeho ponor do tématu, zdůraznil na jedné z veřejných prezentací knihy, že Vodrážka „naskenoval“ celé Bondyho dílo. Myslím, že touto pochvalou výmluvně charakterizoval jeho metodu. Vodrážka namísto čtení a interpretace opravdu především „skenuje“ a „naskenovaný“ text mu podivně srůstá – právě tak, jako mu srůstají Bondyho udání a udání na Bondyho. Jeho básně tak čte bez humoru a ironie, která v nich je obsažená.

Otázky zůstávají

Osou studie je především soustavné trumfování lidí, kteří zatím neměli v rukou tolik archivních materiálů jako autor, a tudíž si Bondyho spolupráci domýšleli na základě toho, co o něm dosud věděli. Vodrážka s pomocí masy archiválií, na jejichž zpracování jsme až dosud čekali, a s využitím dovedného vytrhávání citací z původních kontextů dělá hlupáky a mýtotvůrce z řady lidí, od editora Martina Machovce přes Petra Placáka a Františka Stárka až po Petra Kužela, Michaela Hausera a okrajově také autora těchto řádků. Všichni jsme se podle Vodrážky tak či onak provinili produkcí bondyovského „parazitního mýtu“ a úvodní studie je dobrá příležitost nám to vrátit. Nedochází mu, že tím marní prostor, kde mohl říct něco podstatného, k vyřizování polemických účtů.

„Mým tématem je mýtus, mohl jsem napsat třeba o Babišovi,“ opakuje při různých příležitostech Vodrážka, který při křtu knihy šaškoval s lahvemi „kunderovice“ a „bondyovice“. Tím vším dává především najevo, že mu případy spolupráce s tajnou policií podivuhodně splývají, přesně v duchu nerozlišujícího mytického myšlení.

Neustálým zdůrazňováním „mýtu“, který prý vymítá ve jménu „pravdy“, opakuje Vodrážka poněkud pateticky gesto z počátků řecké filosofie. Je příznačné, že nejvýraznější představitel tohoto přístupu, Platón, je spojen nejen s násilím rozumu nad společností a sněním o vládě, která bývá dnešními měřítky označována za totalitní, ale také s nedůvěrou až nepřátelstvím vůči umění a velmi plochým, moralistním čtením uměleckých děl. Dává to smysl. Kritika „mýtu“ ve jménu „pravdy“ je často prostě jen neochotou uznat, že existují různé cesty k různým pravdám. Vodrážka toto násilí rozumu sice dokáže popsat na Bondyho filosofických textech, ale u sebe ho nevidí. A tak jsme konfrontováni s trapně naivním a neuvěřitelně jednorozměrným čtením básnických textů.

„Naskenovaný“ materiál z mnoha dekád Vodrážka prochází jako důkazní materiál a zesměšňuje Bondyho i další autory, pokud jsou mezi jejich tvrzeními napříč lety i desetiletími rozpory nebo nepřesnosti. Když Bondy věnoval jednu ze svých klíčových básní, Pražský život, památce Záviše Kalandry, povozí se Vodrážka na tom, že ani „nevěděl“, že byl popraven v červnu (konkrétně 27. června), a ne v červenci. Sám není ovšem schopen udržet koherenci ani u základních tvrzení. V roce 2015 pateticky psal Martinu Machovcovi: „Podle ovoce je poznáte! A ovoce Bondyho života a díla je chiasmaticky pokažené.“ Dnes se na Machovcovu výtku, že se pod vlivem jeho dehonestace nebude Bondyho dílo číst, naopak tváří, že díky jeho knize se budou Bondyho texty číst více, ovšem s vědomím, co byl autor zač…

Těžko říct. Vodrážkovi, podobně jako Kle­­čac­­­ké­-Beyly, se daří znechutit čtenáři Bondyho jako osobu. Zůstávají tu ale otázky – čím to, že pozdější udavač dokázal ve svých básních tak geniálně vystihnout stalinismus a jeho prózy jako Šaman nebo Invalidní sourozenci k nám dodnes tak intenzivně mluví? Čím to, že se člověk s tak pokřiveným charakterem a morálkou zapsal do paměti řady lidí jako starostlivý člověk s péčí o druhé? Čím to, že právě Bondy ve svém filosofickém díle předjal současné problémy s umělou inteligencí (jakkoli navrhl zcela nepřijatelné řešení) a ve svém Cybercomicsu imaginativně popsal důsledky oligarchizace?

Někdo si bude radši číst Bondyho udání. Každému, co jeho jest.

Autor je politolog a publicista.