Všudypřítomné digitální prostředí definuje svět a člověka v něm jako počítačové rozhraní, které znovu otevírá otázku lidského údělu. Co mají algoritmy společného s poezií a proč mají básníci pocit, že jim technologie kradou metafory? O čem vypovídá probuzená imaginace digitality, která náleží …

Text Luboše Svobody je manifestem lásky k hluku, zpovědí tvůrce a posluchače, který se neopájí melodií, ale čistou energií chaosu proudící z elektronických krabiček a pospojovaných efektů. „Jako bys česal hřívu koně, kterej si zvrací do zadku.“

Básně Luboše Svobody se zmítají v horečnatých stavech nepatřičnosti, brodí se polem všedních automatických úkonů, mezi šedí každodenního života a sterilitou života v prostředí digitálních sítí. „Nic menšího nemá smysl/ nic většího nikdo nečeká.“