Poslední dva měsíce je to pořád: lyže, lyže, lyže, lyže. Jako v úvodu jedné básně klasika ruské konceptuální poezie Vsevoloda Někrasova, která mi běží hlavou, zatímco kloužu na běžkách v měkkém sněhu v ideál­ní stopě podél betonové zdi jaderného ústavu. U reaktoru zahýbám do lesa, pak zamířím …

Jsou autoři a díla světové literatury, které si ta ruská dočista přivlastnila: Dickens, Salingerovo Kdo chytá v žitě, Jako zabít ptáčka Harper Leeové. Vyrostly na nich celé generace a mluví o nich jako o svých, i když překladová literatura stojí v Rusku zvláštně stranou a ani ve školních osnovách …

Vzpomínky Agnessy Mironovové (viz s. 18–19 a 22–23), manželky vysoce postaveného čekisty, sice vyšly v době, kdy zájem o lágrovou literaturu už opadal, ale svou povahou vzbudily značný ohlas. Šokují líčením šťastného života, autorčinou sebestylizací či jejím shovívavým postojem …

Dřív než ji jsem znala její obraz – grafiku v tenkém dřevěném rámu, co visela nad rozviklaným jídelním stolem, který jsme našli na nějaké vinohradské ulici. Tlumeně barevné masivní plochy – šedá, šedozelená, tmavě růžová a černá. Uprostřed kontury dvou robustních postav ve vyzývavých …